O pěstounství intimně

• 

Recenze

Vytvořeno 19. 9. 2012 2:00

Autor: Hana Moualla

Pro všechny rodiče, pedagogy, pěstouny je určena kniha Denisy Proškové Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství aneb Příběhy ze života o objevování toho, co je a není důležité (NLN, 2012). Ústředními postavami jsou Vlasta Kršňáková na straně pěstounů a Rút Hejzlarová (jakožto autorčin „vzor“ pěstounky). Kniha je pro mne už zajímavá tím, že ji napsala novinářka, která si v dětství prošla podobnými ústrky jako děti z náhradní rodinné péče. Ústrky většinové společnosti mohou mít na děti devastující vliv, ale také silně motivační efekt. Co vede lidi k tomu, aby se starali o děti, se kterými je nepojí genetický kód? A lze knihu na vážné téma napsat s lehkostí?

Útlá knížečka v červeném přebalu, zvolený font i členění textu v knize působí komorně a přátelsky. Neformální úvod mne na malý okamžik uzemnil, ale později jsem pochopila, že šlo o záměr. Aby se autorka mohla dostat do našich domácností jako kamarádka, aby se pokusila předat to, co prožila ona sama a co je tak typické i v dnešní době – nepochopení okolí. Všichni jsme vlastními soubory dobrých a špatných zážitků a postojů. I lidé, kteří se tváří, že předsudky nemají, je mají. V odborné literatuře se tomu říká předsudek vůči předsudku. Prakticky musíme uznat, že skinhead může malovat růže, že protivný soused odvedle mohl prožít silné trauma, že ta hodná paní s pejskem může bít svoje děti…  A proto nesuďme ani sebe, ani jiné.

„S tím, co se příliš odlišuje od prožité osobní zkušenosti, se ztotožňujeme špatně. A s čím se neumíme ztotožnit, to nás většinou ani nezajímá, ani nedojímá.“ (str. 9)

Vlasta Kršňáková působí zemitě, lidsky, temperamentně. Dala domov šestnácti dětem (čtyřem vlastním, dvanácti v pěstounské péči). Od roku 2008 se věnuje přechodné pěstounské péči. Tato žena udělala maximum pro to, aby šestnáct nových lidí vstoupilo do velkého světa s láskou. Nezáleží už na tom, jaké budou jejich osudy, ale ona rozmnožila lásku, kterou měla, učila je praktické věci. Možná zvýšila šanci na to, že jedno dítě (nebo všechny) tuto lásku světu zase předají dál. A jak to bylo s Rút?

„Rút pracovala celý život jako nekvalifikovaná pracovní síla. Umývala autobusy. Mohla se tomu věnovat po dohodě se zaměstnavatelem tak, jak jí to časově vyhovovalo. Přesněji řečeno pozdě v noci nebo velmi brzo ráno. Přitom byla vybavená důkladným prvorepublikovým vzděláním, včetně znalosti jazyků. V angličtině poslouchala zprávy BBC ještě ve svých osmdesáti letech, protože nechtěla být závislá na tom, co jí přežvýkají československá propagandistická masmédia. Nevěřila jim.“ (str. 12)

Rút Hejzlarová a její sestra Marie se ujaly čtyř týraných dětí odebraných rodičům. Položily základ náhradní rodinné péče u ná Rút dostala za svoji práci v myčce nejnižší možný důchod. Racionálně správně vypočteno, lidsky zcela chybně. Kniha se četla skvěle, neopomíjí praktické stránky pěstounské péče (tedy finance, chod domácnosti aj.). Možná zaujme spíše čtenáře, který již stojí mimo tradiční české paradigma „rychlých soudů“, ale rozhodně jde o jednu z mála neteoretizujících knih na téma výchovy dětí. Doporučuji také studentům pedagogiky jako inspiraci pro pozdější práci s dětmi z různých rodinných konstelací. Závěr knihy bychom mohli číst i jako samostatnou kapitolu, která nám může předat mnohé pravdy – naučit nás hrdě mlčet a dát ostatním šanci si odžít svoje zkušenosti. Denisa Prošková je svá a umí zaujmout. Doufám, že si brzy přečtu nějakou další knihu (na našem portálu se před nedávnem objevila jiná recenze její knihy pro děti).

Knihu Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství vydalo Nakladatelství Lidové noviny