Historická krimi s nádechem tajemna

• 

Recenze

Vytvořeno 12. 10. 2012 2:00

Autor: Lenka Martinková

Ještě donedávna jsem netušila, že Jan Bauer je také autorem knih o pražském rychtáři Jakubovi Protivovi. Klášter kostlivců jsem si původně chtěla přečíst spíš ze zvědavosti, protože mě zaujal název a chtěla jsem se dozvědět víc.

Ondřej, Jakubův bratr a zároveň pán na Protivci, se vrací z Kláštera kostlivců smrtelně zraněný. Snaží se ještě dostat na svou tvrz, ale nestihne to. Čerstvá vdova do Prahy posílá pro svého švagra, s pohřbem chce počkat na něj.

Když Jakub Protiva vyslechne posla a nechá si vyprávět i legendu o tajemném klášteře, je mu jasné, že jeho bratr nemohl padnout do rukou kostlivců tancujících o půlnoci ve zřícenině uprostřed lesa. Odjíždí na rodný dvorec zařídit vše potřebné a zároveň si umíní, že vypátrá, jak to s bratrovou smrtí bylo ve skutečnosti.

Pro děj je nejdůležitější zkušený vyšetřovatel – rychtář Jakub Protiva, který se ale stejně jako kterýkoli jiný vyšetřovatel neobejde bez schopného pomocníka. Tím je mnich Blasius, jež se však cestou na Protivec vydá za svými povinnostmi, nicméně přispěchá Jakubovi v pravou chvíli na pomoc.

U většiny historických románů bývá dobrým zvykem, že čtenáře zavedou na nejrůznější místa a ani Klášter kostlivců není výjimkou. Z tvrze, která se nachází téměř v lesích, autor čtenáře posílá do „moderní“ Prahy pro rychtáře, cestou na Protivec ho zavede na Orlík, zavražděný rytíř a pán na tvrzi má být pohřbený v Prachaticích, což je potřeba domluvit s tamějším farářem. Něco takového se pochopitelně neobejde bez osobní návštěvy. Následně Jakub Protiva coby zkušený vyšetřovatel vidí záhadu, které chce přijít na kloub. Je tedy nezbytně nutné vydat se k nikdy nedokončenému klášteru v lesích.

V okamžiku, kdy mnich Blasius opustí rychtáře a autor začne popisovat poněkud složité rodinné vztahy, by se mohlo zdát, že je příběh zbytečně zamotaný. Ze začátku je to snad i pravda, ale Jan Bauer nedělá nic jen proto, aby děj ozvláštnil. Všechno má svůj důvod, jenž se často vyjasní až v samém závěru knihy.

Místy příběh působí až příliš drasticky a předvídatelně. Skoro se zdá, jako by si tím autor připravoval půdu pro zradu. Přesvědčuje čtenáře, že jeho záměry jsou přesně takové, jak by se dalo čekat, a v okamžiku, kdy tomu člověk začne věřit, původní plán během chvilky změní. Příkladem toho může být poslední kapitola, ve které se ukáže, že se lidé ve středověku chovali stejně jako dnes. Nebo ne?

Ukázka z knihy:

„To bych nevěřil, že se budou k cizímu člověku takhle chovat,“ podivil se muž, který jim otevřel vrata.
„My dva se sice neznáme,“ usmál se na něho Jakub, „ale jistě jsi o mně slyšel.“
Chlapík vypoulil překvapeně oči: ,,Ty jsi snad…“ a honem se opravil, „vy jste…?“
„Jsem Jakub Protiva z Protivce, Ondřejův starší bratr.“
„Ach, je mi ctí, já jsem zdejší správce Zdirad a od této chvíle váš nejpokornější služebník.“
Bauer, J.: Klášter kostlivců. Brno: Moravská Bastei MOBA 2012, s. 59.

 

 

Knihu Klášter kostlivců vydalo nakladatelství MOBA