V hlavě díra v srdci tma

• 

Recenze

Vytvořeno 22. 10. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Ve svém dalším literárním počinu dokázal Andrzej Pilipuk opět, že je mistrem psaného slova. Má obrovské vypravěčské nadání, za nímž ale bezesporu stojí i léta praxe. Dá se o něm říci, že je tedy autorem nejen nadmíru plodným, ale také i úspěšným a není se čemu divit.

Nejen, že mu neschází potřebná erudice, ale navíc má neobyčejný smysl pro zemitý humor, který však ani v nejmenším není vulgární, či laciný. Objevují se u něj parafráze dnes již klasické literatury, narážky na „béčkovou“ filmografii, parodie žánru, jímž je v daném případě tématika věnující se upírům, vlkodlakům a všemu ostatnímu s tím bezprostředně spojenému.

Pilipiuk používá velice jednoduchý jazyk. Intelektuálně založený čtenář by při zběžném pohledu nad ním nejspíše ohrnul nos, ale to by byla velká chyba. Takových spisovatelů jako on se totiž nerodí mnoho.

Pilipiuk je synonymem pro výbornou zábavu. Pokud jakoukoli jeho knihu čtete, jste unášeni proudem slov a dějů, v nichž se mísí akce, ale i výtky vůči politické garnituře a čím dál víc skomírajícímu sociálnímu systému, jenž je všude po světě důsledně likvidován. Ekonomická krize je kompenzována výhradně na úkor chudých a důchodců. Jako by místo na světě bylo jen pro mladé a úspěšné. Zatímco ti ostatní si nezaslouží nic jiného, než potupné přežívání z ruky do huby.

Asi největší slávu přinesl Pilipiukovi svérázný „senilní“ exorcista Jakub Vandrovec, jemuž zasvětil celou řadu knih. Kromě toho jsme se také mohli seznámit i s jeho trilogií Sestřenky, Princezna, Dědičky, u nichž hraje podstatnou roli alchymie. Ostatně doposud ve všech jeho vyšlých knihách u nás v České republice má historie svoji velkou a nezastupitelnou roli.

Zmíněná trilogie v sobě neobsahuje tolik humoru, jako tituly týkající se Vandrovce, navíc formou podléhá tradičnímu pojetí románu, zatímco u exorcisty amatéra jde zpravidla o kompilát různě dlouhých povídek, k nimž je jako bonus přiřazená novela. A podobně je tomu i Upíra z činžáku. Sice je nám představen jako kompaktní celek, avšak i on se svými kapitolami rozpadá na jednotlivé fragmenty se samostatnými pointami. Děj je tak uměle nastavován, ale nic to neubírá na kvalitě. Možná by člověk Pilipiukovu knihu nečetl dvakrát po sobě, avšak rozhodně patří mezi návykové autory. Každý jeho další prozaický počin je bezesporu událostí a ten, kdo mu propadl, si je dopředu jistý tím, že daný titul musí stůj co stůj získat.

V Upírovi z činžáku se dostaneme do 80. let 20. století. Tedy do doby, kdy se zvolna schylovalo k rozkladu komunistického zřízení, panoval nedostatek všeho, v Polsku se v té době dostávaly potraviny na přídělové lístky, což přirozeně vynahrazoval černý trh a síť obchodů známých jako Pewex, u nás téhož času Tuzex. Hlavními protagonisty jsou upíři, jež však nedisponují nadpřirozenou silou a potýkají se s všední každodenností, k níž ale patří i neustálé půtky s tajnými službami a potyčky s mocnostmi, jejichž zdroj se nalézá kdesi mezi nebem a zemí. Jako třešnička na dortu je pak akční vsuvka Jakuba Vandrovce a jeho dlouholetého přítele kozáka Semena Korčaška.

„Když si zachoval vědomí, mohl by nám povědět, jak to všechno bylo doopravdy!“
„Chraň bů… Tedy v žádném případě!“ vyděsil se estébák. „To by ještě scházelo, aby začal žvanit! Dějiny dělnického hnutí se mají poznávat z knih a vědeckých prací, a ne z tak málo věrohodných pramenů, jako jsou očití svědci! Navíc nevíme, do jaké míry procesy probíhající po smrti ovlivňují paměť. Za osmdesát let se mu určitě všechno popletlo.“
(Pilipiuk, A. UPÍR Z ČINŽÁKU. Přel. P Weigel. Laser-Books: Plzeň, 2012, s. 144)

Knihu Upír z činžáku vydalo nakladatelství Laser-Books