Pruský román

• 

Recenze

Vytvořeno 7. 11. 2012 1:00

Autor: Marek Lollok

 

Dosud byl Petr Čichoň aktivnější a čtenářům jistě známější na poli poezie – jako básník vydal několik spiritualisticky laděných sbírek, přičemž mnohé ze svých básní sám zhudebnil. Pro svůj první román se rozhodl vyjít ze situace a reálií nevelkého území, které má pozoruhodně pohnutou historii. O Slezsko, resp. Prusko, má přitom ostravský rodák Petr Čichoň (toho času žijící v Brně) zájem dlouhodobě: jeho poslední soubor Pruské balady / Prusische Baladen obsahoval zrcadlově texty jak v českém, tak v německém jazyce.

Petr Čichoň však nepíše o zemi zasahující hlavně severovýchodní část našeho státu jako takové, ostatně podobný pokus by sotva mohl být poutavý pro jiné zájemce než historiky či geografy – píše o konkrétních (byť smyšlených) lidech, jejichž prostřednictvím nám vyvstávají různé okolnosti pro slezský region a život zde charakteristické. Rozhodující vždy nepochybně byla jeho strategická poloha; dosud oblast zasahuje přes hranice do několika států, což ji takříkajíc předurčuje k mnohému, a to šťastně i nešťastně. Jednak ji její situovanost obohacuje o množství nejrůznějších kulturních vlivů, na druhou stranu ji v dobách národních a homogenizovaných států může znejišťovat v její identitě a také, a to snad především, z ní činí předmět mocenských zájmů.

Hlavní hrdina Martin Klučka, pocházející z Ludgeřovic, svým slezským kořenům uniká.Studuje vysokou školu v Praze a za svou širokou rodinou se vrací spíše z povinnosti než s nadšením. Jako každý druhý v této oblasti je tak trochu Čech, tak trochu Němec a tak trochu Polák, což je zřejmě prapříčinou jeho složité, přemýšlivé povahy. Martin navíc vybočuje i ze své rodiny, ne-li vůbec z celé slezské obce tím, že je intelektuál, že se na rozdíl od svého nejbližšího okolí snaží přesáhnout limity manuální práce a porozhlédnout se dál. Podobně jako jeho předci si předem „nezvolili“ pohnuté dějinné události svého kraje, tak ani on si svou cestu nevybírá jednoznačně dle své vůle – s pádem režimu se mu prostě mnohé možnosti takříkajíc samy nabídly a jako mladý člověk je zřejmě nemohl odmítnout.

Ale nových nadějných příležitostí se kolem půle devadesátých let, kdy se gros románu odehrává, chápou i starší lidé – Martinův otec Walter Klučka se svým parťákem Kurtem Hofrichterem vyráží na několikaměsíční pracovní pobyt do Německa. Jako zruční zedníci z chudého kraje si chtějí „zarobiť“ nějaké peníze a s nimi se pak vítězoslavně vrátit domů. Rázovitým vlkům, kteří navzdory původu z částečně "německojazyčné" oblasti německy téměř nerozumí, se však v cizině kromě stesku po domově dějí i velké nepříjemnosti – zranění, ztráta přítele aj.

Do paralelních příběhů Martina a jeho otce se velmi intenzivně vplétá historie – Martin se nejen v rámci svého dizertačního projektu poněkud kuriózně zabývá architekturou Třetí říše, otec Walter přitom náhodou na leckterých reliktních stavbách v Německu pracuje, Martinova přítelkyně je navíc příbuzná výrazného Hitlerova architekta Hanse Kammlera. Deníkové vzpomínky v pasážích o Kammlerovi podávané sugestivní ich-formou nahlížejí do nitra postavy, která zpětně hodnotí svůj život a práci a své místo v dějinách. Tyto bezmála memoárové vsuvky, které bez výjimky tvoří druhou část každé kapitoly (pro rozlišení jsou vysázeny tučně), dle mého dojmu mnohdy zbytečně a jaksi mechanicky tříští příběhy „živých“ a současných postav – některá vyznání jsou totiž slabší a působí, že jsou k jednotlivým kapitolám přilepovány jen ze setrvačnosti.

Martinovo detektivní pátrání po významném nacistickém autorovi ho obrazně přenese i do jeho hledání sama sebe; někdy se vjemy a prožívání Martina i Hanse Kammlera tak prolínají, že je de facto odlišuje právě jen rozdílná grafika. Pátrání po stopách někdejšího nacistického spolupracovníka nabyde takřka exotických rozměrů, když Martina zavede až do Jižní Ameriky. Autor sice nepodlehne pozlátku širokoúhlého výpravného líčení, ale i tak dost popouští uzdu svému fabulačnímu koni. V závěrečné fázi knihy se pak všechny tři dějové (Martinova, Walterova a Kammlerova) linky knihy čím dál tím víc přibližují, až se potkají opět ve Slezsku.

Kniha, jejíž dialogy odehrávající mezi Slezany jsou psány autenticky, tedy výhradně krátkým slezským nářečím, je přitažlivá svým rozvětveným příběhem; těm, kteří neholdují postmoderním výbojům některých novějších českých próz, bude sympatické, že příběh postupně srůstá a zpevňuje se, než že by se nekontrolovaně či naopak potměšile drolil.

Walter rychle dopije zbytek piva z láhve a kolébavou chúzi se pokusí vyjít po sklepních schodech. Paní Klučková čeká na manžela u betonového schodiště natřeného šedou barvou. Jakmile uvidí opilého Waltra jen v trenýrkách, okamžitě zapomene na problém s dívkou.
Walter! Ty zas moc topiš!
Zatopil jsem, až mame fajně…
Kaj maš galaty?!
Horko, ni…
Ježišmarja!
(Čichoň, P.: Slezský román. Brno: Host, 2011.)

Knihu Slezský román vydalo nakladatelství Host