Autorské vydání drobných zamyšlení

• 

Recenze

Vytvořeno 13. 11. 2012 1:00

Autor: Jana Semelková

 

Dostala se mi do rukou útlá knížka v měkké vazbě, spíš takový sešitek tak akorát do kabelky. Napsala a vydala si ho samonákladem Ludmila Křivancová, která do něho shromáždila čtyřicet pohledů na svět kolem sebe. Svá zamyšlení nazvala Papiňák. Paní Ludmila totiž potřebovala a určitě stále potřebuje svůj emoční přetlak vypouštět ven, jako Papinův hrnec vypouští přebytek páry ventilkem, aby nevybuchla. Někdo mluvíme, jiný píšeme. Paní Ludmila naprosto jasně patří ke psavcům.

Čím mne kniha upoutala? Především aktivitou autorky, která pořádá autorská čtení a často o svém dílku píše na facebooku. Byla jsem zvědavá, zda v knize bude víc, než jsem u podobných souborů zvyklá. Své úvahy zveřejňuje kdekdo – ne každý v knize, někteří mají blog, jiní jsou aktivní na facebooku, další píší do šuplíku a svá díla dávají číst jen přátelům. Tyto texty jsou nazývány různě – esej, fejeton, úvaha a já nevím jak ještě vzletně. Většinou ale jde o typické blogerské příspěvky, prostě historky ze života s následným nezbytným zobecněním, které se buď povede, nebo (ve většině případů) nepovede. Jsou to glosy, které čekají na reakci čtenáře, které vybízejí ke komentáři. Proto takové texty v knížce působí smutně, nedokončeně, osaměle – chybí jim ony komentáře.

Ludmila Křivancová se zařadila do tohoto dlouhého zástupu píšících. Její zamyšlení jsou přesně taková – vezme něco, co ji potkalo či napadlo, rozepíše se celkem slušným slohem a v závěru se snaží nastolené zobecnit. V úvodních odstavcích je většinou vtipná, nápaditá, a tak její glosy mají povedený start. Jakmile se však dostane k zobecnění, jsou její vývody naivistické, patetické a působí velmi schematicky. A to je onen kámen úrazu. Celkem příjemně se čtoucí texty tak najednou končí nadneseně, nabubřele a jejich pointy utíkají kamsi do dáli. Je to škoda, protože právě v oné žertovné poloze je autorka nejpřirozenější a nejčtivější.

V čem je Ludmila Křivancová jiná než ostatní, je to, že si pořád dokola nestěžuje na vše, co ji potkalo, potkává a potkávat bude. Neomílá jako ostatní, že má hrozného muže, prostořekou kamarádku, nemožné kolegy, protivné sousedy… Ona o vztazích vypráví moc pěkně a snaží se ukázat to pěkné v nich. Ukazuje to, co si myslí a o čem jsem přesvědčena sama: na vztazích – mileneckých, manželských, přátelských, kolegiálních – se přece musí pracovat. A dlouholeté vztahy jsou výsledkem každodenní „dřiny“ dávání a přijímání. Pokud tato „dřina“ není vyrovnaná, není doceňována, pak se vztah rozpadá – nejde jen dávat a jen přijímat. Pak je na jedné straně úzko a na druhé tlusto. V tomto ohledu jsou její „vztahové texty“ trefné a laskavé.

Takže suma sumárum: celkem přijatelné čtení na cesty. Jen škoda, že se autorka nevyvarovala opakování některých motivů, že trochu neupustila v patosu při zobecňování a že krapet neubrala dechu z hlediska náboženského. Neberu jí její víru, chápu, že chtěla sdělit nahlas, co cítí a vnímá. Přesto si myslím, že méně je více – že víra se má žít, a ne o ní stále dokola mluvit, psát...

Papiňák přede mne položil mnoho námětů k zamyšlení. Patří k lepším blogerským sborníkům a bylo mi s ním i dobře. Jen se nedal zhltnout na jeden zátah a beze zbytku.

Knihu Papiňák vydala samonákladem autorka Ludmila Křivancová