Tajemství staré půdy

• 

Recenze

Vytvořeno 18. 11. 2012 1:00

Autor: Pavla Huřťáková

Ti, kdo si zamilovali Malé ženy od Louisy May Alcottové, zajisté neminou v knihkupectví knihu s názvem Dopisy Malých žen. V prvé řadě je nepochybně zaujme samotný název a začnou dumat, zda má skutečně něco společného se slavnými Malými ženami. A mnoho z nich nezůstane jen u otázky, chtějí znát odpověď. I já jsem po knize sáhla z tohoto důvodu, a když jsem si přečetla, že autorka, Gabrielle Donellyová, je členkou společnosti pečující o museum Louisy May, přestala jsem váhat a začala jsem se těšit. Oprávněně.

V příběhu se setkáme se třemi sestrami, Emmou, Lulu a Sophií, které hledají své místo v životě. Do popředí nám maloučko více vystoupí Lulu, která na půdě u rodičů objeví dopisy prababičky Jo. Jejich životy se odehrávjí v moderní době, v současném Londýně, kam se jejich matka přivdala před třiceti lety. S dívkami se poprvé setkáváme u tradiční rodinné nedělní snídaně a přestože okamžitě pochopíme, že každá žena z rodiny Atwaterovy je jiná, pojí je vzájemná láska. Nebudeme předstírat, že vše je zalito růžovou barvou, že nedochází ke třenicím či neshodám, ale nikdy nedojde k rozporu, který by nedokázaly překonat.

Příjemné na knize je to, že není podávána z pohledu vypravěče, ale vypráví jej vlastně samy sestry Atwaterovy. Poslechneme si jejich názory, zasmějeme se s nimi i zapláčeme. Někdy až zatrneme hrůzou, a to především v okamžiku, kdy onemocní Sophie a každému, kdo četl Malé ženy, ztuhne úsměv na rtech. Atomaticky se ptá, nakolik inspirace Louisou May ovlivní  moderní příběh a čte bez dechu stránku za stránkou, aby to zjistil.

Zajímavou částí jsou pasáže, v nichž si Lulu čte v prababiččiných dopisech. Donellyové se zdařile povedlo vpravit do tónu Alcottové a přibližuje čtenáři osudy Jo a její rodiny v pozdějších dobách. Prababička Jo se tak vlastně pro Lulu stává průvodcem v jejím životě, kdy musí pochopit a poznat samu sebe, aby mohla vést život, po kterém vnitřně touží, ale neumí jej uchopit.
„Ten receptář jsem nenašla,“ pokračovala. „Zato jsem narazila na něco jiného. Je to vážně úžasné a tak trochu magické a týká se to nás všech. Asi ode mě bylo trochu sobecké, že jsem si to celou tu dobu nechávala pro sebe, ale nějak jsem  to v tu chvíli  prostě potřebovala a doufám, že až si to prohlédnete, pochopíte, proč to tak bylo a taky proč to už teď nepotřebuju.“
Gabrielle Donnellyová, Dopisy Malých žen, Praha 2012, s. 315.

Pokud jsem kdysi říkala, že Malé ženy mají co říci i v dnešní době, u Dopisů není třeba ani na chvilku váhat. Na každé stránce, v každé řádce potkáváme samy sebe. Vidíme své strachy, jsme na stejných pochybách, řešíme tytéž problémy. Každá hledáme své místo v životě a v dnešní uspěchané, hektické a moderní době to není tím nejsnadnějším. Jen bych nám přála, abychom svou cestu hledaly a našly s takovou grácií jako Emma, Lulu a Sophie. A aby i za námi jako záchranná síť vždy stála milující rodina.

Knihu Dopisy malých žen vydalo nakladatelství Knižní Klub