Varianty reality a možnosti úniku

• 

Recenze

Vytvořeno 3. 12. 2012 2:00

Autor: Petr Měrka

Dánský spisovatel Peter Høeg nás ve své knize Děti chovatelů slonů, jak sám uvádí, určené pro celou rodinu – a že to tak opravdu je – konfrontuje s čímsi, co bychom mohli nazvat magie všední každodennosti.

Magií ale myslím to něco, čím náš život obohatíme. V daném případě jde o autorovu fantasii, která v sobě kloubí s tímto transcendentním prvkem realitu. Dal by se tak přiřadit ke svým kolegům, jakým je kupříkladu Christopher Moore, či Jasper Fforde. Ale jisté reminiscence bychom mohli naleznout i u takového Douglase Adamse, avšak ne ve vztahu k jeho pentalogii Stopařova průvodce po galaxii, nýbrž k nedokončené sérii, jejíž ústřední postavou je holistický detektiv Dirk Gently. Ale také jakousi, byť vzdálenější, paralelu objevíme též v Pullmanově trilogii, jejíž úvodní díl se jmenuje Zlatý kompas.

Děj je spletitý. Někdy zbytečně moc, na druhou stranu nenajdete slabé místo. Jde vidět, že tento román napsal zkušený a talentovaný tvůrce, který nejen skvěle zvládl řemeslo, ale svému dílu vdechl i duši.

Podstata vyprávění je jednoduchá. Opět se tu střetávají síly dobra a zla. Do toho je zakomponována jistá charakterová nevypočitatelnost u některých postav. Hlavními protagonisty jsou děti. Respektive adolescenti ve věku od čtrnácti do nějakých dvaceti let, kterým se ztratili rodiče a je samotné se pokusili eliminovat do ústavu pro nebezpečné narkomany. Navíc je příběh prošpikován bezčetnem odkazů na různá náboženství, ale i sekty. Činěno je tak humorným stylem, jemuž nechybí moudrost ani nadhled.

Jde veskrze o pozitivní literaturu, která má v člověku rozdoutnat jiskru optimismu. Nevím jestli bych se k ní dokázal vrátit vícekrát, ale umím si představit, že bych neváhal sáhnout po dalším z autorových titulů.

Děti chovatelů slonů jsou svým způsobem pohádkou. Použity jsou její principy, avšak vsazené do současného světa a tedy jeho daných zákonitostí. Přesto jde prakticky nepřetržitě cítit jistá blíže neurčitá hranice pomyslna. Ať už třeba v případě mysticky tajemných a často zmiňovaných „Dveří“, nebo, a to je asi nejvýraznější, různě zkomolená, překroucená, či zcela nová jména a to jak osob, tak i míst. Tato poloha vám skutečně umožňuje psát pro vysoké spektrum čtenářské obce. Se zájmem ji dle mého soudu přelouskají puberťáci i devadesátiletá babička. Tedy pokud nebude na to už příliš senilní, nebude trpět demencí a hlavně na to bude stačit fyzicky.

Svým způsobem se pohybujeme na pomezí snu a skutečnosti. Do jisté míry tak můžeme tuto knihu považovat za surrealistickou, ale výhradně v pojetí uplatněné fantasie, nikoli formy samotné. Autor vládne mistrně jazykem a disponuje velkou slovní zásobou. Ale jeho asi největší klad je ten, že umí být čtivý a napínavý. Navíc je vskutku nápaditý a dokáže překvapit.

„Hrabě bral Ketalar rok, každý den, a když všechny peníze utratil, stal se z něj bezdomovec. Ale měl to štěstí, že tehdy akorát začala houbařská sezóna, takže vzal stan a odstěhoval se do lesa. Tam, jak nám vyprávěl, pobíhali malí skřítci, co mu denně trhali lysohlávky, které jsou stejně dobré jako meskalin, a když se ochladilo a on se přestěhoval do jednoho domu v Nørrebro a bydlel tam na schodišti, nosili mu skřítci porcičky heroinu, kakao a Valium, a tak přežíval, až ho nakonec chytili, odsoudili a odfiltrovali na Finø“
(Høeg, P. Děti chovatelů slonů. Přel. R. Novotný. Argo: Praha, 2012, s. 57 až 58)

Knihu Děti chovatelů slonů vydalo nakladatelství Argo