Recenze: Knihy pro dospělé
Svět, kde máte právo vraždit
- Recenze
- Vytvořeno 6. 12. 2012 2:00
- Autor: Sabina Huřťáková Hašková
Právo na vraždu je již druhá kniha povídek, která autorce Veronice Černucké vyšla. V říjnu 2012 ji vydalo nakladatelství Moba a představilo tak čtenářům devět detektivních příběhů, které svou pointou vyráží dech. Devět příběhů, které spolu nijak nesouvisí, jsou zasazeny do různých zemí, a v každé z nich je vrah, který něčím šokuje. Jedno však mají společné – jsou napsány stručně, bez zbytečných průtahů a při tom tak, že knihu nedokážete odložit.
Kdo by očekával klasické detektivní příběhy, ve kterých bude mít nápovědu a různá vodítka, která mu pomohou najít vraha, je na omylu. Žádné uškrcené služebné, žádný jed v šálku horkého mléka na dobrou noc pro paní domácí. Jsou to drsné příběhy, které se s nikým nemazlí. Ani se čtenářem, ani se svými hlavními hrdiny. Autorka sama je označuje jako thrillery, kde se pohybují nemilosrdní vrazi, kteří však neuniknou svému trestu.
Velké plus dávám autorce za její specifické vyjadřování. Nezahlcuje čtenáře žádnými zbytečnými informacemi, nezdržuje se sáhodlouhými popisy situací, prostředí, nebo lidí. Ke všemu dává jen takové informace, které čtenáře uvedou do obrazu. Na rozdíl od první povídkové knihy Noc, kdy jsem měla zemřít si zde dokáže čtenář k postavám vytvořit určitý vztah, uvědomí si, koho lituje, komu přeje neúspěch a komu naopak přeje štěstí. Že se situace nakonec obrátí a čtenář zjistí, že celou dobu fandil vrahovi, to jen dokazuje autorčino nadání, vytvořit dokonalou iluzi a čtenáře zmást. Přesto – ne vždy se jí to podařilo zcela. Pozorný čtenář, který pochopí autorčinu taktiku, se může rychle dovtípit, jakým stylem příběhy vytvářela a vraha odhadne již po několika stránkách.
Co rozhodně oceňuji, je originalita, s jakou je každý příběh zasazen do jiného prostředí a odlišného děje. I když – někdy je znát inspirace populárním seriálem, filmem, možná knížkou? Například u povídky Pozor na Škrtiče jsem měla ze začátku silný pocit, že místo popisovaných hrdinek před sebou vidím dámy ze seriálu Sex ve městě. Na dalších stránkách už ale autorka přišla s popisem vyvolávání duchů a tak se tento dojem rozplynul.
Jak už jsem napsala, povídek je celkem devět. Kromě výše zmíněné zde najdete i tyto: Poslední spravedliví, Před rozvodem, Právo na vraždu, Já a Ona, Prokleté vidiny, Bertina smůla na chlapy, Diana, bohyně krásy, Vrah s černou orchidejí. Každá z nich má svého originálního vraha – někdy je to žena, někdy muž, někdy je z vyšších kruhů, někdy ze střední vrstvy, někdy vraždí z pomsty, někdy jen proto, že se potřebuje zbavit někoho nepohodlného a někdy vraždí proto, že to považuje za své právo a za spravedlnost.
Bylo poměrně těžké, vybrat pro vás jednu povídku, kterou bych vám přiblížila víc. Ono totiž vybrat tu nejlepší, nejzábavnější a nejnapínavější je velký oříšek. Všech devět povídek je výborně napsaných, všechny vás vtáhnou do děje, pohltí vás a šokují. Zvolila jsem tedy tu, která mi přišla nejoriginálnější a to povídku Vrah s černou orchidejí.
Je to povídka, ve které je mnoho obětí a zdá se, že i mnoho vrahů. Jednotlivé oběti se mezi sebou neznají, nemají nic společného, každá vražda je provedena jinak, někdy to vypadá jako náhoda, někdy jako amatérská vražda. U každé z obětí se však objeví černá orchidej. Květina, kterou má v názvu podivná společnost lidí pohybujících se na stránkách pochybného webového klubu. Jejich zálibou je vsázet se, kdo dřív zemře. A že jsou to vysoké částky, o tom není pochyb. Lidský život má svou cenu. A kdo za tím vším stojí? To už si musíte přečíst v knížce Právo na vraždu.
Ukázka z knihy:
„Dokázala vydělat už několik milionů a nijak ji netrápilo, že její činnost je nelegální. Černá lilie nebyla příliš útlocitná a nikdy netrpěla výčitkami svědomí. V jejím klubu se scházelo několik lidí, jejichž identitu neznala. A oni neznali ji. To bylo nejdůležitější. Zůstat v anonymitě. Jaký trest by hrozil, kdyby ji někdo odhalil? Poprava?“
(Černucká, V.: Vrah s černou orchidejí, in: Právo na vraždu, Brno 1012, str. 210.)