Doseděl, Kopytník, Pryskyřičná

• 

Recenze

Vytvořeno 14. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Olgu Walló známe především ze závěrečných filmových titulků, byly doby, kdy se bez jejího režijního vedení obešel málokterý dabing. Režie dabingu je pro ni něco jako rodinná záležitost, zdědila ji po svém otci - rovněž velmi známém - K. M. Walló.  Poznat ji jako spisovatelku je tedy příležitost, kterou by si čtenář neměl nechat ujít. Její poslední knihou je román Muž, který polykal vítr.

Olga Walló je zkušenou autorkou, přestože debutovala v pozdějším věku. První knihu  - sbírku poezie – vydala teprve v roce 1997. Následovaly další knihy, tentokrát prozaické. Muž, který polykal vítr je román mapující více než půl století naší moderní historie. Její hrdina, se kterým může čtenář sledovat vývoj naší země po druhé světové válce, je téměř autorčin vrstevník, jeho pohled v sobě obsahuje vzpomínky na skutečnou atmosféru a reálné události.

Ivan Doseděl vyrůstá v padesátých letech v sirotčinci, o svých rodičích nemá žádné zprávy a zvláště existence otce je zahalena skutečným tajemstvím. Na rozdíl od svých „kamarádů“ z dětského domova oplývá inteligencí a nápadnou bystrostí. Náhodou se seznámí s knězem, páterem Ondříčkem, a kombinace touhy po otci, samotářství a přemýšlivosti ho vedou k částečnému překrytí pojmu otce a Otce – Boha. Náboženské zaujetí ho pak vede ze střední školy rovnou na studia teologie. Poklidnou budoucnost v nějakém vesnickém kostele pod „laskavým“ dohledem socialistického státu a komunistické strany mu překazí pošetilá a beznadějná láska k dívce, která je pravým opakem vážného a obětavého Ivana. Další Ivanovy osudy se nadále vyvíjejí podle náhodných impulzů a setkání s různými lidmi. Po komplikovaném, ale neúspěšném pokusu o sebevraždu a následném pobytu v ústavu pro duševně choré začne studovat jinou vysokou školu, v jistém smyslu podobnou té předchozí – filozofii. Samotářství a věkový odstup od spolužáků mají za následek jeho pokračující izolaci. Do jeho světa proniknou pouze dva kolegové s poněkud bizarními příjmeními a se jmény naznačujícími jejich potenciální osudové spojení, Pavel Kopytník a Petra Pryskyřičná. Samotná kombinace těchto tří osobností by byla neškodná, výbušnou směs z ní udělá další člověk, působící jako katalyzátor. Tanečnice Cecílie se vdá za Pavla a destruktivně ovlivní následné osudy nejen Pavlovy, ale i Petřiny a Ivanovy. Pro přiblížení některých situací z období Ivanových studií autorka evidentně čerpá ze svých vlastních zkušeností.

Posluchárna v nejvyšším patře filosofické fakulty byla toho dopoledne teplé, veselé a přívětivé místo. Nepříliš umytými okny dopadalo slunce, tančil prach a docent Pinkava přednášel v rámci sociální psychologie krátký úvod do problematiky sexuálních perverzí. V kontextu doby je to téma v jisté míře revoluční.
(WALLÓ, Olga. Muž, který polykal vítr. Praha : Labyrint 2012, s. 130.)

Je pochopitelné, že přednášky docenta Pinkavy na autorku musely udělat dojem. K tématu měl hodně co říct, jak je poznat z jeho následujícího odborného i prozaického díla, které psal pod jménem Jan Křesadlo. Kapitola Láska je strašná a tvrdá věc, ve které se o Pinkavově přednášce píše, rozhodně stojí za pozornost.

V životě románových hrdinů Olgy Walló – pro mnoho lidí i reálném životě – hrály velkou roli tajné služby, snažící se zverbovat do svých služeb udavače, informátory i špióny. Ivanův příběh opouštíme poté, co dobrovolně odejde do ústraní v zapadlém pohraničním kraji. Osamělost je pro něj způsob, jakým řeší hrozbu vynucených kompromisů, cesta z pasti, připravené komunistickým režimem. Fádnost života v ústraní a nevýznamnost jedince v mašinérii komunistické společnosti autorka nekomentuje, přechází tuto Ivanovu životní etapu dlouhým mlčením a navazuje teprve po roce 1989. Petra, v té době známá aktivistka, Ivana vtáhne do státní služby na ministerstvu vnitra a tam začíná další osudová část jeho života, vrcholící v Mexiku. Autorka v této části dává do popředí dvě témata – pátrání po nitkách osudu Pavla Kopytníka zašmodrchaných rozvědkou, které se nenadále ocitají v Ivanově dosahu, a beznadějný pokus o navázání vztahu.

Muž, který polykal vítr je obsáhlý román ve smyslu období, které zachycuje, i ve smyslu geografickém. Z velké části se sice odehrává v Čechách a na Slovensku, ale ocitneme se i v Asii a Americe. Tam všude sahaly zájmy naší malé zemičky či spíše zájmy celého socialistického tábora, jehož jsme byli věrným členem. Textem nás provázejí Ivanovy verše, sloky, které ho napadají v určitých situacích, někdy komentující, jindy vyjadřující emoce. Olga Walló v poznámkách pod čarou uvádí na pravou míru některé reálie komunistického Československa a nebýt ironického tónu, který se v nich skrývá, vypadalo by to, jako kdyby byla kniha určena pro čtenáře, který s tímto režimem do styku už nepřišel. Přestože autorka pracuje s otázkami: jaký vliv měl tlak tajné bezpečnosti a rozvědek na osudy lidí, nerozpracovává detailně psychiku postav. Dokonce ani Ivanovy pohnutky nejsou vždy zcela srozumitelné. Naopak Petra, která je postavou spíše vedlejší, je lépe zachycena a svár mezi dvěma osobnostmi, jež v sobě cítí, tvoří jednu z velmi zajímavých částí románu.

Knihu Muž, který polykal vítr vydalo nakladatelství Labyrint