Časy se mění, vrátní zůstávají

• 

Recenze

Vytvořeno 19. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Nemocnice je prostředí, kde se často odehrávají silné příběhy, které mohou být a také jsou oblíbeným námětem pro knihy, hry i filmy. Můžeme se zde setkat se situacemi na hraně života a smrti, okamžiky, které odhalí pravou lidskou povahu. Pro spisovatele je lákavé zamířit mezi takové kulisy. Není ani potřeba příliš povolovat uzdu fantazii, stačí mít jen oči dokořán a mysl otevřenou. Hrozí však nebezpečí, že si čtenář povzdechne – zase něco z nemocnice, takových už bylo! Pro autora to znamená snažit se vyhnout určitým klišé, která v žánru nemocniční literatury postupně vznikala. Vyhnul se jim ve svém literárním debutu Matky Jan Koubek?

 
Kniha Matky je soubor povídek zarámovaný nejen prostředím, ve kterém jsou prezentovány, ale i postavou vypravěče. Je jím vrátný Petr Ramon sedící ve svém kutlochu a pozorující dění ve svém omezeném okruhu. Hrdinové jeho příběhů mu zprostředkovávají kontakt s okolním světem a ze začátku vrátný působí jako izolovaný, osamocený člověk, který má na světě jen několik cetek, k nimž se příběhy vážou. Že to tak ve skutečnosti není, je naznačeno až v epilogu. To ve značné míře mění vztah čtenáře k vypravěči a zbytečně mate. Prologem a epilogem je vymezeno pět poměrně rozsáhlých povídek, ve kterých se v různých variantách proměňuje význam slova „matka“.

První povídka nazvaná O zlatých vlasech Věry Mossesové se vrací do období druhé světové války. Věra Mossesová je Židovka, která si prošla koncentračním táborem. Pokusy, jimž byla vystavena, měly vliv na její zdraví a zabránily jí i po jejím návratu mít děti. Už tento text naznačuje, že nemocniční prostředí nebude nosným, spíše pomocným pojítkem. Věra Mossesová je lékařkou a bývalou spolužačkou vypravěče, čtenář je tedy ušetřen schematických popisů prostředí a záchrany lidských životů, obvykle s nemocnicí spojovaných. Bohužel autor narazil na jinou záludnost – návrat Židů z koncentračního tábora a konflikt plynoucí z pokusu o získání svého majetku, který si mezitím zabrali Němci a okamžitě po skončení války čeští „vlastenci“. Je to scéna, jakou jsme už v současné české literatuře mohli číst mnohokrát. Opakování stejných osudů i stejných slov je poněkud únavné.

Další část O černém chlapci Anny Schillerové se dívá na mateřství z jiné strany. Anna Schillerová, Němka provdaná za Čecha, porodí syna tmavé pleti. Je jasné, že za to nemůže žádná kombinace rodičovských genů, ale zcela prozaická nevěra v době, kdy byla Anna na návštěvě u svých rodičů v Německu. Hlavní myšlenkou je mateřská láska pronikající skrze cizorodost v rodině i skutečnost, že je chlapec postižený do takové míry, že musí zůstávat v ústavu.

Zatímco některé ženy děti mít nemohou, jiné bojují s jejich postižením, hlavní hrdince povídky O velkých chodidlech Hany Sedlákové děti zabránily v uskutečnění jejího snu stát se lékařkou. I když si uvědomuje, že mateřství a výchova pěti dětí ji zbavily svobody rozhodování a že jsou způsobem, jak si manžel pojistil, aby jej profesně nepřevyšovala, je se svým osudem smířená. Tiše a pokorně plní svou úlohu matky a manželky.

Mladá dívka z povídky O zbytečné vzpouře Kateřiny Janouškové bojuje s jiným problémem. Je adoptovaná a touží po důkazu, že ji její adoptivní rodiče mají rádi i přesto, že je cizí. Dobrá žačka a hodná dcera se mění v rebelku. Uvědomuje si, že takový vzdor jí není vlastní, ale nedokáže s ním přestat. Až v okamžiku, kdy nechtěně otěhotní, najde v sobě cestu zpět. V tomto textu jsou matky dvě. Její adoptivní matka, která ji bezvýhradně miluje, a sama dívka, která se ovšem rozhodne pro přerušení těhotenství, aby mohla smazat všechny stopy svého vzdoru a vrátit vše do původního stavu.
 
Touha po dítěti v povídce O marném toužení Lenky Havlové přináší až groteskní vyhrocení situace. Lenka je dítětem posedlá a její nátlak na doktora Lněničku překračuje všechny meze. Zde je mateřství, i když neuskutečněné, dohnáno do extrémní podoby. 

Epilog čtenáře seznamuje se soukromím vypravěče – vrátného. Jeho přítel, se kterým už mnoho let žije, vystudoval latinu a řečtinu, pracoval na univerzitě. Je mezi nimi intelektuální propast, kterou překonávají láskou. Vzdělaný Emil pronáší ve snaze zahladit stopy tohoto nepoměru věty:

„Výborně,“ řekl Emil. „To je vůbec ta nejdůležitější funkce. To věděli už staří Římané a vrátný měl v jejich domech významné postavení.“
(KOUBEK, Jan. Matky. Praha : Odeon 2012, s. 121.)

Tato situace evokuje scénu ze starého filmu Cesta do hlubin študákovy duše, ve které nový profesor Voříšek narazí na školníka – můžeme ho vnímat jako vrátného – a říká mu: „Sokrates jda navštívit Gordium byl rovněž zastaven eunuchem u brány.“ Jak vidno, funkce vrátných je věčná a stále si udržuje určitou vážnost vyplývající ze skutečnosti, že je to první člověk, se kterým se v instituci setkáváme a kteří donedávna měli moc zásadně ovlivnit návštěvníkův osud.

Sbírka povídek Matky citlivě postihuje formy mateřství, nevyhnula se však některým nectnostem. O scéně návratu Židů jsem se už zmínil, ale v některých částech je nevyjasněný i záměr autora. Celou sbírkou jako by se táhnul motiv smíření. Je smíření s rolí matky a manželky opravdu tím nejlepším řešením? Je interupce dobrým návratem k pokojnému stavu? Nejde o samotné zakončení povídek, jde o pocit, který ve čtenáři zanechávají. Tyto konce by měly po sobě nechat pocit znepokojení a otázek, ne klidu a míru. Přesto lze povídky hodnotit jako vyzrálé a podléhající určité koncepci, sice svazující, ale zároveň i zvyšující jejich atraktivnost.

Knihu Matky vydalo nakladatelství Odeon