
Stáří. Ten, kdo má štěstí, se mu nevyhne. Někomu dokonce přeje zdraví a jeho odchod proběhne nenadále a rychle. Bez bolesti. Ideální, alespoň dle zavedených představ, je smrt ve spánku. Ale kdoví, jak to nakonec s ní je. Každopádně se jí nikdo z nás nevyhne.
V knize K. Amise nazvané Konečná se setkáváme s pěticí protagonistů, již se všichni nalézají v důchodovém věku. Svedla je dohromady shoda okolností. Ale to je pro lidský život příznačné. Nikdo z nás netuší, kam ho osud zavane.
Jejich chování není nikterak vzdálené tomu dětskému. Překypuje tedy ješitností, malicherností, sobeckostí a zlobou. Jedná se konkrétně o tři muže a dvě ženy. Každý z nich má své specifické neduhy. Přirozeně, že vzdělance postihne mrtvice, která z něj udělá uslintaného debila. Ztrácejí se mu slova. Nemůže si vybavit své dřívější znalosti v plné šíři a k tomu je ochrnutý natolik, že je trvale upoután na lůžko.
Co se uvnitř takového člověka asi odehrává? Je to zoufalství pramenící z bezmoci a vědomí brzkého konce? Amis tvoří absurdní komiku, která má však přehořký nádech. Má smysl pro bizarnost a stupňování trapných situací, kdy každou z postav obnažuje až na její samu dřeň, přičemž nesklouzává k přebujelé a mnohdy zhola zbytečné popisnosti. Naopak, drží si po celou dobu velice úsporný a srozumitelný styl. Vše osvětlí vždy jen náznakem. Předestírá před námi naši lidskou ubohost.
Podstatnou část svého života prožíváme v jakémsi blouznivém polosnu. Upřímně jsme přesvědčeni, že tomu tak není, ale najednou se nám něco přihodí – obvykle tragického – a my seznáme v jakém omylu jsme celou tu dobu prodlévali.
Lidské konce bývají neradostné. Přesto, když se jeden z hrdinů dozví, že mu zbývají sotva tři měsíce života kvůli rakovině, tak ne aby se usmířil se svými bližními, především pak se sestrou a o něco mladším milencem. Ne, on přemýšlí, jak jim to ještě osladí. Celá kniha je prosycena touto žlučovitostí. Amis demaskuje člověka. Co začíná jako legrace, mění se v drama s hlubokou vypovídající hodnotou, neb svým způsobem jde o veskrze existenciální dílo s cynickým nádechem, avšak to míněno ne v negativním slova smyslu, ba právě naopak. A svým završením je až morbidní.
Trochu je škoda, že Amis nenapsal se stejnou razancí – a použiji i výraz: Surovostí – celou knihu. Jsem přesvědčený, že by tím docílil ještě mnohem sugestivnějšího obrazu vyhasínajícího života. Někdo se s tím dokáže vyrovnat, ale jsem toho mínění, že drtivá většina z nás to pouze odsouvá někam do ústraní. Do podvědomí. Pryč z reality. Ale před skutečností neutečeme. Jsme její součástí. Pomíjivou. Téměř se dáme považovat za jepičí záležitost. A ve vztahu k věčnosti jí i nepopiratelně jsme.
„Když Adela dojížděla k domu, přední světla jejího auta málem olízla Bernardovo mrtvé tělo u jeho zdi. Vydala se k zadnímu vchodu do domu a ještě ve dveřích zaslechla jakýsi podivný zvuk odněkud znedaleka. Nerozhodně se zastavila. Dveře klozetu byly pootevřené a smrad, který se odtamtud linul, byl až obludně podivný. Nahmátla vypínač. Shorty spadl z toaletní mísy a ležel ve velké kaluži nahnědlé vody žíhané tmavou krví. Adela se nejistě odpotácela a uviděla Marigold…“
(AMIS, Kingsley. Konečná. Přel. M. Jindra. Praha : Plus, 2012, s. 204.)
Knihu Konečná vydalo nakladatelství Plus