Jo, Joan, Jane, Lena. Která je ta pravá?

• 

Recenze

Vytvořeno 21. 3. 2013 2:00

Autor: Lenka Martinková

Rodič by pro své dítě udělal cokoli. To si po únosu dcery uvědomí také hrdinka knihy Nepřítel mého nepřítele. Neváhá kvůli Amy ani zabíjet – vždyť dluží únosci jistou službičku. Na vlastním životě jí teď skoro nezáleží, nemá strach, že by ji někdo odhalil při činu. Sice jako policistka řeší jisté dilema, ale některé věci mají před prací přednost. Zhruba takový úvod připravila autorka Kateřina Petrusová.

Joan je policajtka pracující v utajení. Právě se pokouší dostat drogového dealera Tora. Myslí si, že je v roli feťačky věrohodná a nikdo by do ní neřekl, že je jen nastrčená od policie. Nastane však den D a nic není takové, jak by to podle policejního plánu mělo být. Toro pochopí, že Joan není Lena, za kterou se vydává, donutí ji prozradit své pravé jméno a… překvapivě ji pustí. Joan Westová mu však musí slíbit, že mu pomůže, až ji zkontaktuje.

Na konci tohoto „prologu“ se zjistí, že Joan čeká dítě. Po letech nastupuje do nové práce, bezpečnostní agentury, a sotva jí začne pracovní doba, volají ze školky, že si její manžel vyzvedl tříletou Amy a zapomněl tam hračku. Hrdince se rázem vybaví minulé události a je jí jasné, odkud vítr fouká. Je přece svobodná matka a hravě si dokáže dosadit, kdo ten údajný manžel byl. Netuší, co po ní Tor bude chtít, ale hned je jasné, že to nebude nic čistého.

Sotva se s ním zkontaktuje, úkol je jasný – má zabít jeho nepřítele, mafiánského synka Roberta Bavetta. Musí se dostat do jeho blízkosti a na výběr jsou dvě možnosti: hrát si na luxusní prostitutku nebo týranou ženskou, která se nutně potřebuje dostat do jeho azylového domu. Joan získává druhou roli a spolu s ní i jméno Jane. Postupně se má vypracovat až na Bavettovu osobní sekretářku. Od téhle chvíle už není nic jako dřív.

Kulisy se střídají závratným tempem – azylový dům Italské slunce, Bavettova kancelář, a když mafián není zabit, jak bylo v plánu, následuje byt jednoho z jeho podřízených, kam by bylo možné domnělou vražedkyni ukrýt. Ve stejném okamžiku se láme děj a z povedené gangsterky se stává pořádná lovestory. Nezbývá mi než poradit těm, kteří si chtějí užít čtení poněkud drastičtějšího a napínavého textu, aby knihu odložili v okamžiku, kdy epizodka s dealerem skončí happyendem. Pak totiž následují Vánoce u italských příbuzných a několik hádek s mafiánskou rodinou.

V každém případě je nutné upozornit, že kniha není vhodná pro děti a vůbec čtenáře minimálně do patnácti let. To, že se v textu objevuje jedna nadávka za druhou, by možná ještě spoustě rodičů vadit nemuselo, ale kniha je také plná erotiky a sexu.

Ukázka z knihy:

„No dobře,“ zahučel Johnny. „Co budeme dělat teď?“
„Musíme zjistit, kde mají tu holku. A nesmí se provalit, že se dala k nám.“
„Někdo z nich bude okolo,“ nadhodil. Přikývl jsem:
„Dovnitř se nedostali, hlídají to naši lidi. Takže nejsou v budově, nemají přístup ke kamerám ostrahy. Vidí jen to, co každej člověk, kterej jde okolo.“
„Mohli si někoho koupit, jako Vittu.“
(…) „Budova je čistá, tím jsem si jistej. Přemejšlej, chlape. Co bys dělal, kdyby mě zastřelila?“
„Zabil bych ji,“ odpověděl bez sebemenšího zaváhání. Souhlasně jsem přikývl.
„Takže potřebujeme odvézt dvě těla. Moje a její.“
(PETRUSOVÁ, Kateřina. Nepřítel mého nepřítele. Praha: Fragment, 2013, s. 104.)

Knihu Nepřítel mého nepřítele vydalo nakladatelství Fragment