Děti nikoho

• 

Recenze

Vytvořeno 2. 4. 2013 3:00

Autor: Hana Moualla

Jak se žije sirotkům v rušných ulicích Nairobi? Jak fungují dětské gangy v Keni a proč je velká část obyvatelstva na hranici chudoby? To můžete zjistit díky knize Hany Hindrákové, Děti nikoho (Alpress, 2012). Autorka byla v Keni čtyřikrát, vystudovala obor Rozvojová studia na VŠE v Praze. Je spisovatelkou a pracuje také v neziskové společnosti Fair, o. s. (v neziskovém sektoru působí od roku 2003). Proč je příběh těchto dětí mozaikou pohnutých osudů, které ale neztrácejí lidskost?

 

Hlavními postavami této knihy jsou žebráci, děti nakažené HIV, děti bez rodičů, ale se životaschopností odpovídající tvrdým podmínkám. Čas ve společnosti Moraa, Sofie, Johna, Odeka nebo Kioni není ztracený.  Nejde o prvoplánově dojímavý příběh. Jen ve dvou místech cítím, že text rychle odbíhá jinam – je to odchod Kioni a Johna z Nairobi a také Davidova léčba v „centru“. Zajímá mne, zda může obřezaná žena cítit při milování něco jiného než bolest. Zajímá mne, jaké jsou naděje dětí v zemi, kde průměrný věk života je 35 let…

Autorka děj šikovně rozehrává, drží se dvou linií – chudého a bohatého života (Joyiny kariéry v modelingu). Jeden svět by bez toho druhého nemohl existovat. A přesto ti bohatí zde nejsou špatní a ti chudí hloupí. Jsou to všechno ztracené duše, bažící po laskavosti a běžných radostech. Ze stránek sálá smrad odpadků ve slumu Korogocho a lidskost. Bez ní nelze přežít. Ano, svět je velký a nespravedlivý…

Autorka vychází z příběhů kamaráda Davida Karanja, který ale nutně není centrem příběhu. Je jen jedním z řady dětí ulice. V drobných útržcích se mi vybavuje hodná masajka, šamanka Wanja, úchylný strýc Johna a Davida, Sofie a její maminka, drogy a bída. Jenže Keňa není jen bída, Keňa je krásná, žijí v ní milí lidé, ale kolik úplné Keni vidí turisté? Nechat se znásilnit celým gangem, aby někdo jako dívka Moraa dokázala přežít v drsných podmínkách a uživit sestru? Čichat celé dny lepidlo a rozvíjet fantazii v jednom z humanitárních center?

Kolik z těch skutečných problémů si umíme z tepla našich obýváků představit? Nezavíráme jen oči před skutečností, která nám může sevřít hrdlo do tiché bolesti? Jenže fotky vzdálených zemí, kde děti umírají mladé, kde není dostatek pitné vody, stojí v opozici proti našim bolestem. Není rozdíl mezi snažením rodičů nikde na světě. Každý chce pro svoje dítě základní potřeby, zdraví a štěstí. Možná jsme na tom hůř. Máme více možností a nevidíme je. Jsme zajištěni, ale máme pořád pocit, že to je málo. My vlastně jen pořád něco chceme mít a neděláme si čas pro ty, kteří nás potřebují. Naše děti, naši manželé, naše maminky, naše babičky, tety a kamarádky. Honíme peníze, které nás ale v nemocnici nenavštíví.

Jsem zvědavá, jak autorka zpracovala téma dobrovolnictví v páté knize, která také nedávno vyšla. Děti nikoho doporučuji všem čtenářům/čtenářkám, kteří si myslí, že výchova každého dítěte je záležitostí celé ulice, že laskavost je nejvyšším uměním v životě, že život je velmi krátký. Nebuďme lhostejní!

Knihu Děti nikoho vydalo nakladatelství Alpress