Medaile za ztraceného Boha – dopad velkých dějin na osud jednotlivce

• 

Recenze

Vytvořeno 26. 4. 2013 3:00

Autor: Jana Semelková

Sedmnáctiletá Erna Elmannová je povahově naprosto stejná jako její otec Kurt, kterého zbožňuje. Když se pro něco rozhodne, jde svůj cíl naplnit! Jakmile se tedy náhodou od maminky dozvěděla, že má někde v Sovětském svazu bratra, který se narodil v tatínkově prvním manželství, začne po něm pátrat a podaří se jí získat jeho adresu, přestože ví, že by s jejím pátráním otec nesouhlasil. O tatínkově životě v této zemi nic moc neví, on o tomto období nehovoří, uzavřel ho ve svém nitru a občas své vzpomínky vypouští jen při hraní na akordeonu. Erna má pocit, jako kdyby život jejího tatínka začal až druhým manželstvím, až okamžikem jejího narození…

Dmitrij je také nadšený, že našel sestru. S jeho matkou není snadný život. Je plná zloby a zášti. Svého otce z matčina vyprávění zná jako hrdinu, který s nimi nemůže žít. Těší se, že mu Erna vypoví o tatínkovi to, o čem matka mlží. Sourozenci se setkají v Moskvě, jsou nadšeni a věří, že už je nic nerozdělí. Jenže velké dějiny zasáhnou do osudu mladých lidí. Mnoho lidí má totiž důvod, aby zpřetrhalo jejich vznikající sourozenecké pouto. Mnoho lidí chce nechat spát stíny a zrady minulosti. Nepřejí si, aby skutečná pravda a nesmyslné lži vyšly najevo.

Anna Markowitz v románu Medaile za ztraceného Boha zhmotnila osudové drama vlastního otce, drama, které se posléze stalo jejím osudovým zadáním. Román se dotýká převážně životního příběhu Kurta Elmana, židovského studenta, který uprchl do Sovětského svazu s několika přáteli z transportu do koncentračního tábora; chtěli bojovat proti fašistům, ale ocitli se v gulagu, přežili velmi těžké chvíle, aby se Svobodovou armádou, do které vstoupili, se vrátili do vlasti. Z rodné Ostravy Kurt se vrací do Moskvy jako student vojenské akademie, za ženou a synem. Ale Jekatěrina nechce sedět doma, pečovat o syna, vyučovat jazykům a čekat, až její muž dostuduje. Ona chce žít život prominenta, život plný zábavy, který by jí nahradil léta válečného odříkání. Je nasnadě, že ti dva se musí rozejít. Jejich rozhod je však podbarven velmi dramatickými událostmi, které zničí jejich životy v dalších letech.

Dnes už dobře věděl, že zkušenost vojáka z první linie mu nebyla k ničemu, když se rozhodl, byť jen ve skrytu duše a v neustálém strachu, vzdorovat poúnorové garnituře komunistických přisluhovačů. Ostatně, komu se také svěřovat? Co vysvětlovat? Kdo skutečně něco prožil, ten raději mlčel. Žvanili vždycky ti, kteří věděli hovno. Za války seděli někde v suchu protektorátu, chodili do kina, udávali, v lepším případě dělali, že nevidí a neslyší, a pár let po válce jemu, válečnému veteránovi, vysvětlovali, jak to bylo vlastně na frontě. Také, jak to či ono mělo být myšleno, pochopeno a co bylo správně a co špatně. I knihy, domněle realisticky dokumentující tažení 1. Československého armádního praporu, nabízely účelově zdeformované pravdy.
(MARKOWITZ, Anna. Medaile za ztraceného Boha. Praha: Motto, 2012. s. 32.)

Kurt Elman prošel s hlavou vztyčenou velkými šarvátkami, velkými okamžiky historie, přesto, nebo právě proto, na poli rodinném se mu nedaří. Nenaučil se někomu věřit – nevěří ani blízkým, ani sám sobě. Nechce přijmout vlastního syna, protože ve své ublíženosti rád přijal tvrzení, že on jím doopravdy není. Nedokáže vyslechnout ani svou druhou ženu. Uzavře se do sebe a jediným spojencem mu je Erna. Erna, která šla za svým cílem právě v té „malé“ osobní rovině a neuhýbala od svých rozhodnutí. Svého otce tím velmi překvapila a možná i zahanbila, kdo ví. Přesto se dočkala jako on zklamání: „velké dějiny“ podpořené nízkou mstou jednotlivců zasáhly.

Román, jenž zpracovává historická údobí téměř s dokumentární přesností, zalidňuje právě ony „velké“ události „člověčinou“. Ukazuje, jak jednotlivec mnohdy nedokáže domyslet následky vlastních činů, jak mnohokrát zaslepeně odmítá nahlížet dění kolem sebe i z jiného úhlu pohledu, jak v každém z nás tak trochu vítězí sobeckost, ublíženost a závist nad tolerancí, otevřeností a upřímností.

Román Medaile za ztraceného Boha se mi vryl hluboko pod kůži. Dlouho jsem přemýšlela nad osudem jeho hrdinů, jejich činy, jejich vítězstvími i prohrami. Ale také jsem začala přemýšlet o sobě samé. Vybavila se mi celá řádka okamžiků, které jsem prožila, a nakonec mi vytanula v mysli otázka: převzala jsem rodinnou štafetu se stejným pochopením a odpovědností jako hrdinka knihy? V tom vidím největší sílu románu Anny Markowitz: přinutí každého přemýšlet o vlastním životě, ukazuje, jak se stát odpovědným za sebe sama, pomůže odpovědět na základní existenciální a etické otázky, na něž si odpovědi musí najít každý z nás skutečně sám, s tím mu totiž nikdo nemůže pomoct.

Knihu Medaile za ztraceného Boha vydalo nakladatelství Motto