Agrese nejistoty

• 

Recenze

Vytvořeno 5. 6. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Rap není můj oblíbený styl, to musím přiznat. A také na rovinu říkám, že mám trochu zmatek v pojmech – co je to vlastně rap, co freestyle nebo hip hop, pravidla freestyle rap battle mi také nejsou úplně jasná. Přesto si troufám tvrdit, že dobrý text dokážu ocenit, jako v případě knihy Svatavy Antošové Skoby. Freestylem je napsán téměř celý.

Útlá knížka Skoby s podtitulem Punkt memory není jednoduché čtení a to hned z několika důvodů. Přestože je tělo textu zdánlivě psáno prózou, jde o osobitou poezii a je potřeba k němu tak přistupovat. Jeho svéráznou krásu může čtenář ocenit jen tak, že si jej čte v rytmu, v němž je psán. Pro rap je rytmus důležitý, bez něj se rozpadá do nesmyslných slovních shluků. Udržet pozornost a rytmus při čtení celého, byť relativné krátkého textu, není jednoduché. Skoby nejsou čtením na jeden zátah.

Druhým důvodem náročnosti četby knihy Svatavy Antošové je vrstvení děje. Prvotní příběh dívky jménem Dolfi z Netopeaří party prožívá raketový nárůst publicity a přerod party ve stranu. Prostředkem politiky je násilí, páchané pod záminkou vyčištění od nepohodlných jedinců, jako jsou bezdomovci. Je to běžná strategie používaná extrémistickými skupinami a stranami. Podobný motiv se velmi vzdáleně objevuje i v Mechanickém pomeranči.  Podobností je více, Dolfi je stejně jako Alex zneužitá jako tvář strany, používá se slangu. Ale tyto podobnosti jsou spíše náhodné, dané prostředím, v němž se příběh odehrává. Ovzduší plné násilí, nevyjasněných priorit, vzdoru proti všemu ústícího do extrémní agrese.

Pod první vrstvou příběhu je další, už méně jasná. Naznačuje nám ji prolog a epilog, psaný odlišným stylem. Dolfi je dívka týraná svým otcem, matka je mrtvá, jedinou autoritou a záchytným bodem je bratr, který se autoritě otce dokáže vzepřít. Pro Dolfi je bratr princem na bílém koni, jediným člověkem schopným ji osvobodit. V pohledu prologu může být jádro textu pouhou Dolfinou fantazií. Pokud má čtenář chuť, může v odstraňování slupek příběhu textu Svatavy Antošové pokračovat dále.

Skoby jsou psány surovým a vulgárním jazykem, zcela vystihujícím prostředí ulice. Pravděpodobně není možné najít způsob lépe evokující brutalitu, s níž je tam možné se setkat. Nemám rád samoúčelnou vulgaritu - někteří autoři se jejím prostřednictvím snaží čtenáře šokovat, zaujmout tím nejsnadnějším způsobem. To rozhodně neplatí o knize Svatavy Antošové. I ty nejhorší vulgarizmy mají v jejích větách své nezastupitelné místo.

Pst! Za zdí jakoby se něco hnulo, zwuk podezřelej odtamtud se nese, muj plyšák spikotwornej v neklidu se zmeetá, na slopaný omítce potrhaný pawučiny vidí, to neklamný jsou stopy vod podlidí, který osídlují ruiny v diwokejch swiní lese, jo, jo, jo, co řekneš kámo na tenhle mrtkounijní region, sláwy svý minulý chabej klon, tý sláwy, kterou nemůžeš pamatovat, leda bys časem cestowal & v obou směrech ty spráwný lidi znal, jenže ty neznáš voe nikoho & otisk dějin ve swejch rysech zkoušíš bledou šminkou přepudrovat, tak co řekneš?
(Antošová, S. Skoby. Praha: Milan Hodek, 2012. str.47.)

Svět, do něhož nás s sebou bere, je fašisticky totalitní. Hodně indicií tomu naznačuje. Kromě zmíněného násilí i postupně skládané zkratky, z nichž se stává NSDAP,  slova, jejichž základ uslyšíme v německé propagandě, také jméno Dolfi. Hraní se slovy Antošovou přivádí k variacím známých textů jako je třeba Otčenáš nebo Libušino proroctví.

Skoby Svatavy Antošové jsou  bezesporu výjimečné svým obsahem i formou. Jednoznačně stojí za pozornost, ale rozhodně není určena pro každého. Proniknout do její podstaty není nic jednoduchého a neexistuje pouze jediná správná interpretace. Ilustrace Viktorie Rybákové předznamenávají komplikovanost textu. Na první pohled to jsou pouhé čmáranice, významy se objevují teprve při pečlivějším pozorování. To, co zobrazují, závisí spíše na úhlu pohledu a na tom, co chceme vidět. Prozrazují tedy více o nás samých, než o jejich autorce.

Knihu Skoby. Punkt memory vydalo nakladatelství Milan Hodek