České peklo

• 

Recenze

Vytvořeno 21. 7. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

 Peklo je dokonale vymyšlené. Ne proto, že by existovala konkrétní představa o tom, jak to v něm funguje. Dokonalost spočívá právě ve vágnosti samotné myšlenky inferna. Můžeme si představovat blíže nedefinované hrůzy, můžeme fantazii podpořit četbou Dantova díla. Ale nemusíme věřit v Boha ani Satana, ani v peklo po smrti. Přesto můžeme prožívat peklo za života. Jedině tak dává název románu Jaroslava Žváčka Lístek na cestu z pekla smysl.

Autor hned zpočátku rozehrává řadu paralelních dějů. Samozřejmě, jde především o příběh hlavního hrdiny Tomáše Neratovského, ale do jeho života vstupují další postavy se svými vlastními problémy a minulostí. Autor zvolil, pokud to bylo možné, lineární vývoj děje a postupně představuje minulost vedlejších postav.

Jeremiáš je katolík, který si jako poslání zvolil pomoc lidem. Pracuje s mentálně postiženými a jeho dobrou práci nakonec ukonči jedno selhání. Jeremiáš, který nemůže vykonávat svou profesi, sestoupí na spodní příčky společenského žebříčku, jeho bigotní otec ho odvrhne.

Ošetřovatelka Bára také nemá lehký osud. Její muž Láďa je budižkničemu s obrovskými ambicemi stát se boháčem. Smrtící kombinace. Ve chvíli, kdy se zdá, že se na Báru usmálo štěstí a její bohatý pacient Modřanský ji pomůže všechny problémy vyřešit,  zasáhne ruka nemilostivého osudu a Bára se také ocitne na dně.

Společným jmenovatelem obou osudů je do očí bijící nespravedlnost. Autorovy postavy nejsou sráženy dolů vlivem obyčejné smůly nebo nešťastné souhry okolností. Vždy se o to postarají lidé, jež motivuje nenávist, závist, hloupost i náboženská nesnášenlivost. Tento motiv se táhne celou knihou a symbolizuje peklo zmíněné v titulu. Peklo si dokážeme udělat na světě sami, my lidé. Jaroslav Žváček se navíc snaží vyvrátit pověru, kterou jsme ovlivněni. Podle něj jsou Češi přesvědčeni, že jsou smířliví a nedokážou nikomu ubližovat. Jeho kniha ukazuje odvrácenou tvář české holubičí povahy. Je to kniha o smějících se bestiích.

Tomáš Neratovský se také potýká s řadou podrazů, probíjí se životem ne příliš úspěšně. Nese si s sebou trauma z dětství. Otcovo týrání se podepsalo na jeho celkovém psychickém stavu a přivedlo ho několikrát do psychiatrické léčebny. Opět ten pocit nespravedlnosti, bezmoci a ponížení. Autor jej na čtenáře valí tak intenzivně, že nemožnost vstoupit do děje a pomoci postavám alespoň radou je traumatizující.

Do děje přistupují další postavy – Serjoža a jeho bratr Dimitri. Zpočátku nenápadní, ale jejich úloha je zásadní. Odstartují sled událostí, které jsou tragické, ale nesou v sobě i zárodky pozitivní budoucnosti. Tomášovo setkání s mongolskou dívkou Nene znamená úplně novou kapitolu v hrdinově životě. Přesto i tato etapa je pouze přechodná a jejím skutečným smyslem je formování Tomášova charakteru.

Všechny epizody míří k vyústění na konci knihy. Jaroslav Žváček čtenáři nabízí pohled na peklo. Můžeme se zamýšlet na tím, o jaké peklo vlastně jde. Částečně existuje mimo nás a můžeme se v něm ocitnou bez vlastního přičinění, částečně si je neseme v sobě. Lze říct, že peklo v nás je neustále posilováno tím venku a Žváčkovu hrdinovi se v postupně z jeho vlivu daří vymaňovat. Pomalu, jako kdyby se pokoušel vyhrabat z močálu, ale daří se mu to.

Žváčkův román se snaží nalézt ve vší špíně, která nás obklopuje, v prostředí nenávisti, hrabivosti a bezohlednosti, vůli nalézt cestu ven. Lze namítnout, že v takovém světě žijeme a nemáme kam jinam jít. Přesto máme možnost volby. Na první pohled je taková cesta nepohodlná a postrádá smysl.

V románu se odráží autorova scénáristická zkušenost, dějové linky jsou přerušované pomocí přechodů podobným filmovým střihům. Scénáristická praxe, zvláště její negativní stránky, se objevuje i v ději. Lístek na cestu z pekla získal v soutěží Magnesia Litera 2013 cenu pro objev roku, určitě si ji zaslouží originalitou i promyšlenou koncepcí.

Knihu Lístek na cestu z pekla vydalo nakladatelství Paseka