Slepá skvrna, Sako a série mrtvých

• 

Recenze

Vytvořeno 25. 7. 2013 3:00

Autor: Alena Oudová

Slepá skvrna, to je místo na oční sítnici, kde zrakový nerv ústí do oční bulvy. Stejně tak je Slepá skvrna novým jedinečným psychologickým thrillerem o krutosti a temnotách lidské duše norského autora Torkila Damhauga. Že tato dvě pojetí jednoho slovního spojení nemají nic společného? Možná budete překvapeni!

Píše se rok 1996. Dospívající chlapec Jo tráví se svými dvěma sourozenci a neustále namol opilými rodiči dovolenou na Krétě. Zamiluje se do mladé dívky, která mu ovšem dává košem. Jo vzteky umučí a znetvoří kočku, kterou následně pověsí dívce na dveře od hotelového pokoje. Setkává se zde také s mužem, který si nechává říkat Sako. S ním si rád povídá a zamýšlí se nad svým životem. Jednoho dne se rozhodne zemřít ve vlnách, ale je to právě Sako, který ho přesvědčí, aby ze svého záměru upustil.

O dvanáct let později je ve staré tovární hale nalezeno mrtvé a zohavené tělo mladé psychoterapeutky Mailin. Policie se ujímá případu, paralelně s ní však jde po stopě vraha také mladší sestra mrtvé, Liss. Proč měla Mailin znetvořené oči? Jak souvisí výzkum mrtvé s její smrtí? A jaká je spojitost s mrtvou kočkou na Krétě, se sérií vražd v Oslu?

I přes pozvolný rozjezd, v němž se autor vrací ke zmíněné dovolené na Krétě, a který zpočátku na čtenáře může působit velmi vlažně, se kniha začne následně dynamizovat a před čtenářem vykresluje postavu Liss protloukající se životem modely v Amsterodamu, Mailin pevně se držících svých zásad a jejich blízkých i vzdálenějších příbuzných a přátel.

Autor umně vykresluje charaktery jednotlivých osob, ale současně si se čtenářem do poslední stránky pohrává. Kdo je tajemný Jo? Autor předkládá čtenáři řadu podezřelých, ať už na základě jejich osobních příběhů, tak i jmen a přezdívek, které užívají. A kdo je tajemný muž, který si nechává říkat Sako? Čtenář je do poslední stránky napjatý a i přesto, že je následně přesvědčen, že již není co dále odhalovat, epilog ho přesvědčí o opaku.

... Máry s mrtvou stály uprostřed, pod světlem stropní lampy. Jennifer se postavila bokem a pokynula jim. Muž s bradkou stál jako přikovaný u dveří, neschopný jakéhokoliv pohybu. Ale mladá žena přistoupila blíž. Jennifer počkala několik sekund a pak zatáhla za prostěradlo a stáhla ho do výše poprsí. Pocítila úlevu, že se na mrtvém těle podařilo zakrýt většinu z brutálních poranění. Pitevní technik jí omotal kolem hlavy ručník, který zakryl zlomeninu lebky. Umyl jí vlasy, které byly prosáklé krví a hmotou vytékající z lebky. Jennifer mohla ukázat obličej ženy, který nebyl krutou vraždou přeměně v něco fyzicky odporného. To je slabá útěcha, pomyslela si. Každopádně je to útěcha pro mě.
Náhle se mladá žena sehnula, uchopila ruku zemřelé a přitiskla svou tvář k její. … Dlouho tiskla mladá žena svou tvář k tváři mrtvé. Tak dlouho, až Jennifer zvažovala, že jí dá nějaké znamení. Ale než se k tomu dostala, žena se napřímila. Aniž by spustila oči z mrtvé sestry, zeptala se: „Co to má s očima?“
(DAMHAUG, Torkil. Slepá skvrna. Vyd. 2., přeprac. Překlad Miluše Juříčková, Štěpán Lichorobiec. Brno: Jota, 2013, s. 201.)

Kniha Slepá skvrna vyšla v nakladatelství Jota