Žádný pořádný spisovatel se neobejde bez hemeroidů

• 

Recenze

Vytvořeno 20. 8. 2013 3:00

Autor: Petr Měrka

Charles Bukowski není toho také výjimkou. I on byl postižen tímto delikátním prokletím básníků, kteří si přes den vydělávají na živobytí úmornou, finančně nízko ohodnocenou, dřinou, v noci pak obcují s múzou a to v mnoha jejích formách. Děvky a chlast byly neodmyslitelné. Alkohol, to byla jistota a coura prakticky povinná znouzectnost. Ranní kocovina pravidlem, hádka na denním pořádku, výtržnosti, policie, konformní sousedé, zloději, vrahové a do toho nevytlačené akné vulgaris plné pubertálního slizu. Fotr sadista, matka trpně přihlížející frustrovaný slaboch.

 

Bukowski neměl dobré rodiče. Nenáviděl je a oni nenáviděli jej. Sbírka povídek Všechny řitě světa i ta má zachycuje všechny výše zmíněné polohy plus onen faktor, z jakých podmínek Bukowski vzešel. Byl dítě Druhé světové války. Zažil Velkou hospodářskou krizi, kdy otcové nezakopli o práci. Absolvoval padesátá léta jako tulák. Objevil pro sebe městkou knihovnu, Johna Fanteho, aby nakonec na dlouhá léta zakotvil na poště.

Co ho motivovalo k tomu psát? Těžko říct, každopádně, kdyby tak neučinil, svět by byl bezesporu ochuzen.

Bukowski je autorem sociálního dna. Popisuje prostředí ztracených případů. Pro atmosféru jeho příběhů je typická melancholická beznadějnost, avšak skrz naskrz prodchnutá černým humorem.

Bukowski je vulgární, ale takový je každý z nás. Bukowski se nebojí nazývat věci jejich pravými jmény a my shledáváme, že žijeme vlastně v pornu všední každodennosti.

Ve sbírce Všechny řitě světa i ta má však nechybí ani poloha surrealistická a hravě absurdní. Ve dvou závěrečných povídkách pak už má nakročeno ke svým pozdějším románům jakými jsou kupříkladu Faktótum, či Ženy.

Bukowski je velmi rafinovaný autor, který dokáže utáhnout svého čtenáře, jak se říká, na vařené nudli. Nedá se mu podle mého věřit zhola nic. Ani ten jeho ošklivý nos mezi očima posetý krátery, jež evokují ty měsíční. Co tím chci říct? Že Bukowski je velký mystifikátor. Ze střípků holé pravdy vybuduje vesmír sugestivní fabulace osekané ve vyjadřovacích prostředcích na samotnou dřeň.

Bukowski má dva rozměry: Groteskně komický, spočívající v popisu fádní reality a tristních mezilidských vztahů, a poté svým způsobem mystický. Možná to někoho překvapí, ale ona mystika vězí skutečně v jeho alkoholismu. Místo aby se však utápěl ve vesmíru iracionálních bludů a paranoidních chimér, jako ostatní pobudové, vrhl své stíny temné duše na papír ve formě poesie a prozaických útvarů.

Bukowskému sedí krátká forma. Neplýtvá slovy, nýbrž přistupuje rovnou k věci. Je neotesaný, hrubý a cynický. Je bystrý, inteligentní a je skvělý pozorovatel.

Bukowského, podobně jako L. F. Célineho, stojí za to číst, pokud se chcete dozvědět něco o životě lidí na okraji společnosti.

Vyvrhelové a vyděděnci nemají co ztratit. Leda vlastní život. Rezignovali a oddali se chlastu. Rozkládají se za živa. Postrádají iluze a odevzdaně čekají, kdy si pro ně přijde zubatá.

„Zavřeli mě spolu s třemi dalšími pacienty. To se stane mně, mnichovi, samotáři, hazardnímu hráči, playboyovi, idiotovi. Byl to totální konec. Milovaná samota, lednička plná piva, doutníky na prádelníku, telefonní čísla na ženský s tlustýma nohama a velkou prdelí.
Jeden z nich byl v obličeji žlutý. Vypadal trochu jako velký tlustý pták, kterého ponořili do moče a nechali usušit na slunci. Pořád mačkal zvonek. Měl plačtivý, hořekující, ukňouraný hlas.“
(Bukowski, Ch. Všechny řitě světa i ta má. Přel. J. Rauvolf, L. Šenkyřík. Argo: Praha, 2013, s. 154) 

Kniha Všechny řitě světa i ta má vydalo nakladatelství Argo