Konec světa nenastal. Možná

• 

Recenze

Vytvořeno 24. 8. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Koncem minulého roku mnoho lidí očekávalo předpokládaný konec světa. Někteří s vážnými obavami, jiní, těch byla určitě menšina, se na něj dokonce těšili. Ohlášený zánik naší civilizace byl skvělým námětem katastrofických filmů. Pokušení podlehli renomovaní tvůrci, třeba Roland Emmerich, ale levné béčkové filmy se ke slovu dostaly také.

Konec světa nenastal, stejně jako nedošlo ke kolapsu počítačů při příchodu roku 2000, ani jiná katastrofa, která by rázně ukončila naše pozemské trápení. Proto na Zemi dál žijeme a snažíme se ji pomalu, ale důkladně zničit. Náladou druhého či třetího dne po 21.12.2012 se nechal inspirovat básník Igor Malijevský v básni, která se stala titulní pro sbírku Druhý den po konci světa.

Krátký pohled na životopis Igora Malijevského nám prozradí, že jeho tvorba není omezena pouze na poezii. Zabývá se uměleckou fotografií, divadelními vystoupeními s Jaroslavem Rudišem a spolu s uskupením Hlinomazův apetit i hudbou. Básně ve sbírce jsou inspirovány běžnými událostmi a dojmy, klíče k některým z nich jsou známé pouze autorovi. Něco o nich prozradil třeba ve svém vystoupení zaznamenaném Českým Rozhlasem, které je k dispozici na adrese http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2915360. Jiné inspirační zdroje jsou zcela jasné, jako, samozřejmě, u titulní básně Druhý den po konci světa.

Modlitba za duši Vladimíra Michajloviče Gunďajeva je společensky mnohem závažnější. Reaguje na vyjádření patriarchy Kirilla - Gunďajev je jeho civilní jméno - na rebelské vystoupení skupiny Pussy Riot. Nenávistný tón jeho projevu prozrazuje, že byl více pobouřen urážkou prezidenta Putina, než obavou, že by vystoupením Pussy Riot byl uražen Bůh. Básník ho oslovuje a připomíná mu činy motivované láskou k režimu, ne Bohu. Mohli bychom ignorovat to, co se děje v Moskvě, ve městě vzdáleném tisíce kilometrů. Historie nás však již několikrát poučila, že ignorace tohoto druhu se může krutě vymstít.

Báseň Poslední den Ivana Děnisoviče je na první pohled parafrází názvu známé novely Alexandra Solženicina. Vznikla v Moskvě v roce 2007 a je inspirovaná současnou Moskvou, měnící se z komunistického velkoměsta na moderní metropoli se všemi negativy, které změny přinášejí. Přestože u nás tento přechod není tak drastický, některé podobné dojmy by vyvolávala i Praha.

Jednotlivé básně jsou psány na různých místech světa. Autor zřejmě nepovažuje za svůj domov jen krásnou českou kotlinu, to je poznat i podle měst, kde své fotografie vystavuje. Přesto najdeme i verše inspirované pobytem v Praze, například Death benefit. Najdeme zde pražské komíny, cigarety i formulář, vypočítávající zisk v případě smrti.

Básně Igora Malijevského nestojí na verších ani nejsou popisné. Zachycují dojmy, postupně vyplývají jeden z druhého a v některých případech autora samy zavádějí opodál původního tématu, aby je znovu zkrotil a přivedl zpět. V tom jsou podobné jeho fotografiím. Černobílé snímky Igora Malijevského dokážou zachytit náladu místa i okamžiku. Sebedokonalejší barevný obrázek toho není schopen. Básně jsou doplněny ilustracemi Jaroslava Valečky.
Kniha Druhý den po konci světa vyšla ve velmi decentním provedení vyhovujícím vkusu náročných čtenářů, dávajícím přednost střízlivosti před křiklavým kýčem.

Knihu Druhý den po konci světa vydalo nakladatelství Milan Hodek