Příběhy nekončí

• 

Recenze

Vytvořeno 26. 8. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Láká mě povzdechnout si nad skutečností, jak nesnadno se na dnešním knižním trhu prosazují současné české knihy. Určitě by se našla spousta příčin, mnohé by ukazovaly na upadající vkus čtenářů, poškozovaný záplavou vydávaných zahraničních knih pochybné úrovně. Ale necítím to tak. Je sice pravda, že jsme zahlceni detektivkami, fantasy i kýčovitě milostnými romány, ale knihy českých autorů se vydávají. Pokud čtenář skutečně stojí o kvalitní českou literaturu, najde ji. Jednou z takových knih je sbírka povídek Žena lamželezo a polykač ohně od Stanislava Berana.

 

Dvacet převážně kratších povídek čerpá náměty většinou ze současnosti, některé se odehrávají v době socializmu. Jistou výjimku tvoří titulní povídka Žena lamželezo a polykač ohně, která čtenáři připomíná události konce druhé světové války, kdy probíhalo vysídlování Němců. Některé odsuny probíhaly víceméně spořádaně, jiné se staly příležitostí pro mstu, drancování a krádeže. Samozvané Revoluční gardy nezkoumaly rozdíly mezi vinnými a nevinnými.

V jednom rozhovoru Stanislav Beran s trochou nadsázky řekl, že jeho povídky jsou nudné. Samozřejmě tím nemyslel, že by chtěl záměrně čtenáře unudit k smrti, ale naznačil podstatu svého pohledu na příběhy, tvořící základ jeho tvorby. Jeho povídky nemají výraznou pointu. Co jim však chybí na dramatičnosti, o to více zrcadlí skutečný všední život. Čtenáře může napadnout zcela logické otázka: „Toužím číst obraz něčeho tak fádního, jako je obyčejný život?“ Obliba fiktivních dobrodružství zdánlivě odpovídá na takovou otázku záporně, ve skutečnosti však v sobě ty takzvané „obyčejné životy“ skrývají mnoho latentních dramat a jejich význam v krátké povídce vystupuje mnohem kontrastněji, než když se s nimi setkáme u neznámých lidí, sousedů, nebo dokonce u členů vlastní rodiny.

Autor podstatu příběhu pomalu odkrývá, nehrne ji na čtenáře přímo, kousek po kousku vnikáme do životního dramatu postavy a máme možnost se s ní ztotožnit, nebo se vůči ní vymezit. Málokdy zůstaneme zcela lhostejní, nejde o příběhy vymyšlené, jsou pouze zobecněné, smíchané z mnoha, navzájem si velmi podobných. Zaměřuje se na vnitřní pocity postavy, využívá však er formu, aby byl pohled pokud možno objektivnější.

Výrazným rysem Beranových povídek jsou neustálé pohyby v čase – dopředu, dozadu. Někdy se mohou zdát trochu matoucí, stačí malá nepozornost a je potřeba vrátit se o několik řádků zpět, aby bylo možné sledovat tok autorových myšlenek. Snad jen drobná spisovatelova vstřícnost v podobě odřádkování mezi jednotlivými časovými osami by přispěla k lepší přehlednosti. Nechci však autorovo svědomí zatěžovat, čtenář má číst pozorně, pokud chce z povídky vytěžit co nejvíce. Nejvýrazněji si toho všimneme v poslední, nejdelší povídce Sluneční skvrny. Bratři Adam a Karel se střetnou v dramatickém konfliktu, později se jejich život odehrává v retrospektivě a zahrnuje i jejich rodiče, partnery i děti.

Chápání osobních dramat je velmi subjektivní. Obecně lze tvrdit, že člověk většinou považuje za nejhorší neštěstí to, které se děje právě jemu. I v povídkách ze sbírky Žena lamželezo a polykač ohně můžeme nalézt nejrůznější důvody, proč si jejich hrdinové mohou stýskat na svůj osud. Ty nejhorší, jako je umírání dítěte nebo smrt manžela, ale také ty, které bychom s odstupem mohli označit jako malicherné, jako je nezdařené vystoupení v povídce Hvězdy, moře.

Hluk v sále neustával, až ji rozbolela hlava, tak nějak jinak, než byla zvyklá, bolest z přepracování nebo opilosti, kdy jakési trnutí stoupalo odspoda, z břicha. Tahle byl tlak zvenčí, který pronikal ušima a usazoval se přímo v hlavě. Seděla na židli, s lokty opřenými o desku stolu a hlavou v dlaních, těmi si tlačila na uši, jako by tím tomu hluku mohla uniknout.
Ucítila na rameni dotek, otevřela oči. „Nic moc, co,“ ušklíbl se holohlavý hromotluk v orvaném tričku. „Já ti to říkal: tohle není jako u táboráku.“
(Beran, S. Žena lamželezo a polykač ohně. Brno: Host 2013, str. 53)

Povídky Stanislava Berana většinou nekončí, jsou utnuty v místě, kde by děj mohl dále pokračovat. Jako kdyby se zaměřil na určitý časový úsek hrdinova života a zachytil jej na papíru. A pokud hrdinův život nekončí, nekončí ani jeho příběh. Kniha není určena čtenářům požadujícím dramatický spád děje, komplikovanou zápletku a překvapivé rozuzlení. Ocení ji především ti, kteří si rádi vychutnávají krásu slova a dokážou si užívat obyčejné příběhy.

Knihu Žena lamželezo a polykač ohně vydalo nakladatelství Host