
Předchůdce prokletých básníků, inspirace pro ně, i pro mnoho dalších. Jeden z prvních, kteří se nebáli psát o temnotě, hrůze, odporu, o smrti… Jeden z prvních, který nacházel neuvěřitelná spojení, srovnání a pojmenování pro naprosto všední věci. Pro věci, o kterých se mluvilo i pro ty, které byly pro tehdejší společnost tabu. Ten, který se pohyboval na hraně lepší společnosti a podsvětí. Ten, který mohl být tím největším a místo toho zemřel zničen a rozerván životem. Edgar Allan Poe…
Nakladatelství Argo přináší čtenářům nejnovější zpracování Poeových povídek. Jejich výběr je vskutku pestrý, stejně jako jeho jazyk a vyjadřování. Věnujme se však chvíli obálce knihy, neboť i ta si naši pozornost zaslouží. Na první pohled totiž zaujme ilustrací Jaroslava Róny schovanou za béžovým obalem z hrubého papíru a vykukující kulatým otvorem uprostřed. Jaroslav Róna – malíř, sochař, grafik a ještě mnohem víc. Muž mnoha profesí působící v současné době jako vedoucí pedagog sochařského ateliéru AVU, pojal ilustrace na obálce knihy i uvnitř ní vskutku originálně. Jeho ilustrace dokonale vystihují vnitřní myšlenky Poeových vypravěčů i rozervanou duši Poea samotného. Čtenář shlédne ilustraci, a pak čte text a žasne při tom, jak dokonale Jaroslav Róna dokázal vystihnout myšlenku autora.Ale pojďme již k oné myšlence Edgara Allana Poea. Nebudeme si zde říkat, jaké všechny povídky publikace obsahuje. Ostatně, pokud se stane, že čtenář již některou z povídek četl v jiné publikaci, jistě se do ní rád začte znova. A v tom je právě Poe geniální. Ať čtete jeho povídky, jednou, dvakrát, třikrát, či vícekrát, vždy vás něčím překvapí. Každá z nich dokáže odhalit pokaždé něco jiného. Jednou vnímáte příběh, jímá vás hrůza a běhá vám mráz po zádech. Jindy si říkáte, zda autor své tvrzení myslí vážně, či ironicky. Máte vnímat povídku jako horor, nebo je to arabeska? A co když z ní na vás dýchnou prvky humoru, či ironie? Myslel to autor, skutečně tak, jak jsme pochopili?
V některých povídkách přichází i rozuzlení a konečné vysvětlení. A tak čtenář zjišťuje, že to, co vypadalo jako naprostá záhada s prvky nadpřirozena, či zásah od Boha – někdy možná více od ďábla, je pouze nečekaná situace, která má své logické vysvětlení.
To, co podtrhuje kouzlo Poeových povídek je jazyk, kterým je jeho dílo představeno českým čtenářům. Poděkujme tímto překladatelům Josefu Schwarzovi a Bohumile Grögerové a uveďme malou ukázku:
Od nejšeřejšího dávnověku, kam až se o něm archivy zmiňují, odzváněl velký zvon hodinu co hodinu pravidelně čas. A nejinak odměřovaly čas všechny ostatní hodiny a hodinky v obci. Nikdy nikde se tak přesně nedodržoval čas jako tady. Jakmile velké tlukadlo uznalo za vhodné oznámit „Dvanáct hodin!“, všichni jeho poslušní následovníci spustili současně svá mluvidla a rezonovali jako věrná ozvěna. Zkrátka a dobře, bodří měšťané měli rádi své zelí, ale na své hodiny byli pyšní.
(Ďábel ve zvonici: Edgar Allan Poe, Démon zvrácenosti, Praha 2013, s. 92.)
Nyní již si čtenář mé recenze může udělat trochu představu o tom, jak se Poeovy povídky čtou. Skutečnou pestrost jeho díla však jeden odstavec nemůže vystihnout. Nevystihne ho ani jedna povídka. A tak přijměte tímto pozvánku do Poeova kouzelného světa a začtěte se do povídek, jako Černý kocour, Anděl pitvornosti, Vraždy v ulici Morgue, Medailon, Démon zvrácenosti a mnohých jiných. A zkuste si třeba jen jednu z nich přečíst s lehkým odstupem pár dní ještě jednou. Věřte, že budete překvapeni, co všechno se v jedné povídce skrývá.
A pokud se budete chtít o autorovi samotném dozvědět o trochu více, čeká vás doslov Martina Hilského Povídkář Poe. Poznáte nejen Poeův pohnutý život, ale i inspiraci jeho povídek.
Knihu Démon zvrácenosti vydalo nakladatelství Argo