
V podobě novely Na vodě se britské spisovatelce Penelope Fitzgeraldové povedl mistrný kousek, kterým prostřednictvím jiného světa poukázala na problémy toho našeho. Tím odlišným prostředím je myšlena řeka, na které se v klidném tempu pohupují loďky, někdy jenom bárky (loď s vesly a pomocnou plachtou). Na okraji společnosti se dá totiž žít i uprostřed Londýna na řece Temži, kde od údajných životních ztroskotanců mohou dát lidé ze souše pohodlně ruce pryč.
Autorka si zvolila neobvyklé prostředí kotviště Battersea Reach, které překvapí už jen tím, že zdejší obyvatelé se místo vlastních jmen oslovují přezdívkami svých lodí. Je to samé Grace, Rochester, Bluebird, Maurice, Hours of Ease, Dunkirk nebo Lord Jim. Řekli byste, že život v prostorově omezených loďkách společnost stmelí, ale Fitzgeraldová dokazuje opak. Lidé se navzájem znají, ale spíše než problémy osobnějšího rázu neustále řeší příliv, plachty, stěžně a hloubku ponoru, čím se mistrně vyhýbají těm skutečným potížím. Na atmosféře této komunity se tak vždy výrazně podepíše každá i zdánlivě menší událost.
Zmíněné bárky a loďky tak v novele hrají stejnou roli jako jejich obyvatelé. Ti se o své příbytky starají, pomlouvají je, zbavují se jich, opravují je nebo hledají nové, stejně jako v mezilidských vztazích. Nemusíte být zrovna vodomilci, abyste k těmto majitelům bárek na Temži pocítili sympatie. Ne všichni jsou v kotvišti z ryze dobrovolných důvodů, a ne všichni považují tento životní styl za ideální. Zároveň však z textu cítíte jejich odmítavý postoj k běžným předsudkům, které je záměrně pasují do rolí outsiderů.
Některé postavy na lodi najdou zázemí před nevydařeným suchozemským životem, ačkoli na moře nikdy nevyjedou (Nenna s dcerami). Pro někoho jiného je život na vodě tou poslední kapkou ve vztahu k tomu druhému (Laura a Richard) a pro někoho je naopak voda vším (Willis). Právě ti, kteří jsou na řece nejvíce závislí, toho díky ní mnoho ztrácí.
Britská novela Na vodě vám na tváři dokáže rychle vykouzlit potutelný úsměv, který bude zřejmě způsoben dávkou typického anglického sarkasmu. Není divu, že autorka za tuto knihu v roce 1979 obdržela Bookerovu cenu.
I přes oslňující světla bylo na hladině veletoku vidět bezpočet vírů ve tvaru V, které prozrazovaly přesnou polohu všeho, co řeka nedokázala skrýt. Kdyby se na Temži udržela stará řemesla, kdyby si člunaři dosud vydělávali vybíráním mincí z kapes utopených, pak by právě touhle dobou měli oči na stopkách. Vysoko nahoře po průhledné fialové obloze plula mohutná podzimní oblaka.
(Fitzgeraldová, P. Na vodě. Praha: Plus, 2013, str. 30)
Knihu Na vodě vydalo nakladatelství Plus