Anarchistická kniha o motorizovaném světě

• 

Recenze

Vytvořeno 6. 12. 2013 2:00

Autor: Petra Šmejdová

Když hned na začátku prozradím, že řeč je o knize známého britského moderátora Jeremyho Clarksona Na plný plyn, možná vám bude divné, proč nepíše jen o autech, proč hned o celém světě. Pokud tuto svéráznou osobnost znáte z televizní obrazovky, je vám odpověď předem jasná. Píše o všem, protože může a protože chce. Platí především ta druhá možnost. 

 

Je to už několik let, co i české domácnosti poznaly legendární Top Gear, pořad ze světa automobilů. Věřím, že díky jeho koncepci ho sledovali a dodnes sledují i lidé, kteří se o auta jinak nezajímají, neumí moc dobře řídit nebo dokonce ani nemají řidičský průkaz. Důkazem jsem já a moje kamarádka, s níž jsem shlédla většinu dílů a speciálů. Když vyšla kniha Na plný plyn, obávala jsem se, zda bude i na papíře Jeremy Clarskon tak kousavý, jak ho známe z televize. Obavy byly zbytečné vzhledem k tomu, že autor knihy je ostříleným novinářem a tuto profesi vykonává ještě déle než moderování pořadu Top Gear. 

Jeremy Clarkson je prostě takový správný snob ve vynikajícím autě a ošoupaných džínách, kterému není nikdy nic dobré. Každý článek, který do své knihy nashromáždil, se týká jednoho auta, jež hodnotí a recenzuje stejně jako na obrazovce. V knize však ještě lépe vynikne jeho široký pohled na věc. U jeho recenzí je scénář vždy stejný. Polovina článku je věnována širšímu kontextu a okolnímu dění, do kterého Clarkson zasadí samotnou recenzi auta, čímž kompletně dovrší svou myšlenku. 

V konečném důsledku se autorovi prostřednictvím aut, jeho oblíbeného tématu, daří komentovat vše ostatní. Pravidelně se tak v článcích dočítáme o kritice politických a společenských poměrů nejen ve Velké Británii a Evropě, ale dokonce na celém světě. Clarkson kvůli pointě dokáže strhat módu, jídlo, dopravní předpisy a neschopnost všech ostatních lidí na planetě řídit automobil.

A to je přesně to, co u něj nakonec hledám. Po nespočtu shlédnutí dílů Top Gearu stále nerozumím technickým parametrům aut. Maximálně jsem schopná odvodit, že z nuly na sto (řečeno seriálovou hantýrkou) je rychlost 13 sekund skutečné šnečí tempo. V této situaci mě autor přesto dokáže svými články v každém případě překvapit, pobavit a snad i poučit. No budu upřímná, než o poučení ostatních mu jde samozřejmě o prosazení své pravdy. Clarksonovi to však prominu.

Baví mě v jeho textech ta vehemence, s jakou komentuje sebenesmyslnější zákon nebo nezáživné zvraty v osobních životech královské rodiny. Jeho schopnost argumentovat vším a na vše je neuvěřitelná, protože on musí mít zkrátka poslední slovo. Ve výsledku je jedno, jestli půl článku pojednává o nenáviděném Priusu nebo o milovaném Stratosu. Text jako celek je kompaktní, čtivý a úsměvný. Čtenář možná někdy žasne nad oslími můstky, které Clarkson pro spojení kontextové a recenzní části používá, ale to už bychom se v tom rýpali stejně ostře, jako autor knihy Na plný plyn.

Fakta mluví jasně. Neexistuje sebemenší důkaz, že rychlostní kamery kdy zachránily jediný život, a naopak existuje přehršel důkazů, že nezachránily. Lidem akorát vytahaly z kapes těžké miliony, které se pak ztratily v kolosálním státním bordelu. V takovém, jaký vídáme dennodenně na silnicích. Absurdně nízké rychlostní limity – zvláště když silničáři vylezou z budek a začnou kopat díry – idiotské bezpečnostní zprávy a výstrahy před riziky, která jako by vypadala z fabulačních románů Dana Browna.
(Clarkson, J. Na plný plyn. Praha: Dokořán, 2013, str. 14)

Knihu Na plný plyn vydalo nakladatelství Dokořán