Když jde polda do důchodu

• 

Recenze

Vytvořeno 4. 2. 2014 2:00

Autor: Jiří Lojín

Pokud mluvíme o detektivkách, můžeme mít na mysli nesmírně široké spektrum variací tohoto žánru. Každý autor píše takovou knihu s různým záměrem a různými ambicemi. Někoho zaujme skutečný případ, jiný klade důraz na psychologii postav, někdo zase rád vymýšlí zápletky, kterými by mohl udivit a pobavit čtenáře. Do poslední jmenované kategorie jsem si, zcela soukromě, zařadil Ivetu Svobodovou a její příběh Stíny minulosti, mající podtitul Případy emeritního poldy.

 

Podtitul naznačuje, že autorka počítá s pokračováním, její emeritní polda se ve Stínech minulosti teprve důchodcem stal a řešil tedy teprve svůj první případ ve stavu penzijním. Zda vzniknou další pokračování, nebudeme prozatím řešit, podobalo by se to věštění z křišťálové koule, i když si troufám předpovědět, že se dalších dílů dočkáme. Ivetu Svobodovou totiž psaní detektivek evidentně baví. Stíny minulosti zdaleka nejsou její první knihou, na stránkách našeho magazínu můžete najít například recenzi její předchozí detektivky Postavení mimo hru (zde). Tato kniha měla podtitul poněkud nešťastný – Román pro ženy, který vůbec neodpovídal jejímu skutečnému žánru. Tentokrát však autorka nenechala čtenáře na pochybách, co pro něj připravila.

V novém příběhu se hlavní hrdina poněkud namnožil, nejde o jednoho člověka, ale o celou skupinu lidí okolo čerstvého důchodce a bývalého policisty Luboše Neumanna, která se postupně nabaluje jako sněhové koule. Přesto se dá říct, že ústřední roli hrají Neumann a jeho bývalá kolegyně Kamila. Autorčin emeritní polda si na stará kolena pořídil přepychovou vilu v blíže neurčeném stavu, aby z ní udělal penzion. Zřejmě tak učinil proto, že mu nestačila nedávná hospitalizace a rád by zažil něco opravdu vzrušujícího, jako je renovace starého objektu. Nechme však stranou Neumannovu motivaci, jak se brzy ukáže, bude veliký dům opravdu potřebovat.

Jakmile se dozví o smrti mladého syna doktora Schneidera a o tom, že takto neblaze dopadli předtím již dva doktorovi synové, začne se v bývalém policistovi ozývat profesionální instinkt a začne neoficiální vyšetřování. Do objektu zvaného Dům u tří modřínů se začnou postupně sjíždět lidé, pracující na případu, který si Neumann zpočátku trochu vykonstruoval. A sjede se jich tam opravdu hodně. Autorka svou knihu zaplnila mnoha postavami, ty oživují a zpestřují děj, v některých místech ho však poněkud znepřehledňují. Čtenář musí občas zauvažovat, aby správně identifikoval zrovna jednající postavu. Naštěstí se to zpravidla stává v nepodstatných dějových odbočkách, a tak se není potřeba obávat, že by něčemu důležitému nebylo rozumět.

Iveta Svobodová se snažila vymyslet relativně složitou zápletku, kterou by mohla vést až do konce knihy s tím, že jednotlivá tajemství prozrazuje postupně, aby jí nějaké to překvapení zbylo i na samotný závěr. Dá se říct, že se jí její záměr podařil, musela však za to zaplatit určitou daň v podobě pravděpodobnosti některých momentů. Není to detektivka pro čtenáře uvažující přísně logicky a vyžadující za každých okolností zcela uvěřitelné chování všech postav. Pro čtenáře je mnohem lepší nechat se fantazií autorky zaujmout a být napjatý, jak to všechno dopadne a co za vší tou složitostí vlastně vězí. Možná to na první pohled vypadá jako pořádně naivní přístup, ale vyplatí se.

Autorka se ani v této knize nezbavila tendence ke šťastným koncům a – možná podvědomé – touhy po tom, aby se lidé měli rádi. V tomto smyslu jsou její postavy jednostranné a značně polarizované. Zlo je zlé a dobro nemá chybu. U mnoha čtenářů takový postoj nalézá kladnou odezvu. Úvaha je zcela jednoduchá – život sám je příliš složitý a plný zla, proč se ještě prožívat bezvýchodné trápení jiných lidí? Předchozí autorčinu knihu jsem charakterizoval jako romantickou detektivku, o té současné lze říci to samé. Nechci však na tuto skutečnost poukazovat jako na vadu, pouze jako na vlastnost.

Knihu Stíny minulosti. Případy emeritního poldy vydalo nakladatelství JaS