Vyšehrad opředený pověstmi

• 

Recenze

Vytvořeno 21. 3. 2014 2:00

Autor: Pavla Sklenářová

Jen málo míst u nás je tak pevně spjato s českou státností jako Vyšehrad. Sídlo českých panovníků, kde až do 12. století docházelo k tradičnímu nastolování na knížecí stolec, je prodchnuto mýty a pověstmi různého charakteru i stáří. Kamkoliv zde vkročíte, dostanete se na lokalitu, ke které se vztahuje nějaká pověst, nemluvě o bájích týkajících se míst zaniklých v důsledku stavební činnosti v 19. století a později.

 

Popelka Biliánová (1862-1941), sběratelka pověstí a autorka publikace Pověsti vyšehradské, žila v době, kdy stavební činnost zásadně měnila vzhled Vyšehradu, tak pevně spjatého s českou národní historií. Proražení skály a následné vybudování silnice přinesly sice pokrok v dopravě, současně však nenávratně poškodily genius loci oblasti. Byla by škoda, aby s magickými místy zanikly i pověsti, proto se autorka rozhodla sesbírat všechny báje vztahující se k Vyšehradu i jejich různé verze, aby kouzlo mytického místa zůstalo zachováno aspoň na papíře.

Budete-li mít oči otevřené a budete-li na Vyšehradě ve správnou (toť otázka) chvíli, potkáte zde svatého Václava, ale i bílou paní, čerty, duchy, kočár s bezhlavým jezdcem i cestujícím. Můžete rovněž objevit i spoustu pokladů, více než kdekoliv jinde na světě (dle pověstí). Pekelnou síru ucítíte u Čertova sloupu.

Přijdete si na své i v případě, že máte raději pověsti z dávnověku spíše než vyprávění o přízracích. V tom případě vás možná zaujme Krokův knížecí stolec a střevíce z lýčí, které se údajně skrývají ve vyšehradské skále. Dozvíte se též spoustu informací o kněžně Libuši, její lázni a o dalších osobách a lokacích. Připomenete si i známé pověsti o Bivojovi a o Horymírovi.

Nejedná se o vyprávění jiráskovsky rozmáchlé, jaké známe ze Starých pověstí českých. Dílo je prostým vyprávěním zdánlivě obyčejné paní, která jakoby s vámi Vyšehrad procházela (autorka skutečně působila spoustu let jako neoficiální průvodkyně po areálu), mezi řečí vyprávěla zajímavosti o dané lokalitě a sem tam to okomentovala decentně vtipnou průpovídkou. Jazyk knihy je geniálně jednoduchý, prolíná se zde spisovná mluva s hovorovou, zejména v oblasti syntaxe (např. různá zvolání či jiné formy vět typické spíše pro mluvenou než psanou řeč). Pověsti jsou někdy doplněné pohledem historickým, ovšem laicky podaným.

Knihu o 141 stranách zvládnete za den, nebo si ji můžete vychutnávat po troškách delší dobu. Obsahuje totiž přes šedesát krátkých kapitol, ve kterých jsou uvedeny jednotlivé pověsti a jejich verze. I když dílo vyšlo poprvé už roku 1905, století jeho existence mu neubírá na čtivosti. Redakce pouze přizpůsobila pravopis současnému úzu, jinak do textu nezasahovala.

Ukázka:
Odedávna je na Vyšehradě zvykem, že každý sám si zde hrob opatruje a zalévá. U zvonice si roku 1903 zbořené opatrovala hrob vyšehradská kožešnice Jahodová. Chodila sem den co den a zároveň s ní chodil k sousednímu hrobu stařec se synem. Za letních večerů přišli třeba až v devět hodin a pobyli zde dlouho do noci. Hřbitov nebýval zavřen, mohli tudíž kdykoliv odejíti.
Na vyšehradském hřbitově jsou večery snivě krásné. Slunce zajde za protější kopce a měkká mlha položí se nad řečištěm Vltavy. Jasné nebe dlouho do noci svítí od západu, a vyjde-li měsíc nebo jiskří-li hvězdy, večera od noci nerozeznáš. A za jednoho z podobných letních večerů seděla kožešnice Jahodová u svého hrobu a povídali si se sousedem starcem a jeho synem, až najednou odbíjelo jedenáct hodin. „No – už musíme domů,“ připomněl stařec. A zvedli se všichni tři, a jak se zvedli, oddělila se ode zdi zvonice bílá paní a dala se s nimi na cestu. Vláčela se jen tak vzduchem a všichni byli hrůzou bez sebe. Bílá paní šla s nimi ze hřbitova, u zdi proboštské zahrady se od nich oddělila, přitiskla se ke zdi zahradní a za chvilinku se zas vracela na hřbitov. Hrůzou k smrti poděšená trojice se ohlédne jako na povel – snad ze strachu, nejde-li bílá paní za nimi – a vidí, kterak bílá paní dělá za nimi tři křížky a kývá na ně rukou. Kterak se tenkrát sousedská trojice dostala domů, nikdo z nich nepověděl, ale do roka prý všichni tři zemřeli. [1]

[1] BILIÁNOVÁ, Popelka. Pověsti vyšehradské, Praha: Omega, 2013, ISBN: 978-80-7390-095-3, str. 39-40