
Život je hledání cesty příčetnosti. Hledání metody, jak nezešílet, jak hledět na ubohost každého nádechu s poklidnou duší. Výhled na vlastní hrob, který dosud není zaplněn naší práchnivějící existencí. Každý pohyb, samovolné zatřepetání srdce, se stává jen oplozováním kruté reality, výsměchem, každý tep je bušením na naši pozornost. Mnohdy zakoukané do zrcadlení nápodoby důstojného a hodnotného života. Nenávist je jen jiné pojetí. Stejně jako láska. Milan Špůrek nenapsal knihu Přečtený život. Stal se editorem života, editorem slov a plynulé mluvy.
Rozspratkovaná existence lidského plemene s sebou nese plody náhodných myšlenek, které se jako molekuly kyslíku rozstřikují po prostoru a jsou náhodně zachycovány nadledvinkami spisovatelů, kteří jim dají eleganci tiskařského stroje. Myšlenku převedou do předatelné podoby, jejíž nuance ocení čtenář. Je-li to čtenář vnímavý. Milan Špůrek je čtenářem vnímavým. Velmi vnímavým.
Popišme si princip knihy Přečtený život. Milan Špůrek si při vášnivém čtení knih dělal výpisky. Dejme tomu. Dělá to tak mnoho z nás. Hledáme v knihách střípky nadpozemského vědění, jež v sobě, třeba, snad, obsahuje vysvětlení, základní vysvětlení, proč to všechno. V každé knize hledáme zákmity geniality, moudrosti, pochopení. Snažíme se dosíci něčeho nevšedního, něčeho, co se neválí v regálech supermarketů, co je ojedinělé, výjimečné, co by dokázalo existovat samo o sobě. Milan Špůrek takové zákmity prozřetelnosti jemně vytrhával z kontextu knih a zařazoval si vytržené do kartotéky. Do jakéhosi soukromého pekla lidského poznání. A posléze z vytrhaného začal skládat literární koláž. Fotomontáž literárního díla. Přiložil k sobě Nietzscheho a Holana, přiložil Flauberta k Learymu, Exupéryho k Havlíčkovi. Položil moudrost jednoho k moudrosti druhého, dal seznat čtenářovi, a hlavně sobě, že existence literatury je spojitá nádoba, kde se dá dle libosti přelévat a nacházet nové a nové dimenze. Stejně jako u koláží fotografických. Kdo by kdy spojoval Hitlera s Gándhím? Všechno jde.
Jak Milan Špůrek dosáhl toho, aby bylo dílo konzistentní? Aby bylo čitelné a pochopitelné? S dokonalou precizností a nesmírnou jemností spojil myšlenky literárních velikánů tak, aby čtenář nepoznal, že je svým způsobem blamován šalebností koláže. Zdánlivě nespojitelné spojil do formy, která se dá číst jako ucelené dílo plné hry jazyka, plné neopakovatelné moudrosti, plné vědění a samozřejmě jeho věčného hledání.
Napsal Milan Špůrek knihu, když do ní neudělal jedinou čárku? Když jen reprodukoval již řečené? Nejedná se jen o jakousi knihu citátů? V žádném případě. Milan Špůrek je autorem. Milan Špůrek napsal knihu. Tvořil nový obsah smícháním obsahů již existujících. Není přesně toto literatura? Mícháním života do stránek knih? Sprostá reprodukce zázraku života?
Knihou se autor poklonil literatuře, dal jí novou možnost zaznít, protentokrát v operním sboru, všechnu pospolu, v jednom textu, v jedné a přece tak mnohovrstevné rovině. Hlavní slovo má v knize…slovo a jeho básnické možnosti, jeho filozofické možnosti. Efemérnost života je jen výsměchem, nesmrtelnost slova je jen potvrzením výsměchu.
[1] ŠPŮREK, Milan. Přečtený život. Vyd. 1. Praha. Dybbuk, 2014, 414 s. ISBN 978-80-7438-102-7