Když naděje umírá poslední

• 

Recenze

Vytvořeno 21. 10. 2014 3:00

Autor: Tereza Zítková

Lidský život končí vždy smrtí. Jen málokdo z nás si ji ale uvědomuje a často si nepřipouští fakt, že jednou jeho životní pouť skončí. V knize Michala Viewegha Andělé všedního dne se tedy setkáme s lidmi, kteří už na jejím konci jsou, ale bohužel o tom ještě neví.

 

Novela, kterou Michal Viewegh napsal v roce 2007, se v letošním roce dočkala nového vydání díky chystanému filmu od Alice Nellis. Hlavními hrdiny jsou čtyři andělé, kteří létají po světě a ačkoliv je lidé nevidí, mohou jim v jejich posledních hodinách pomoci splnit přání. Dopřát jim tedy malý kousek štěstí, a to i přesto, že ho v celém životě moc neměli. Kromě andělů jsou tu důležití tři lidé, kteří mají v tento den zemřít. Jsou jimi Karel – učitel autoškoly, který již dvacet pět let žije s manželkou Marií, Zdeněk, jenž ztratil dům, ale hlavně manželku a děti, poté, co se jeho žena zamilovala do jiného, a Ester, ještě stále se vyrovnávající se smrtí svého manžela. Tři různé osudy, tři lidské příběhy, které se v jeden den setkají na jednom nešťastném místě.

Michal Viewegh je skvělý vypravěč a na pouhých 150 stránkách dokáže ve čtenáři vyvolat neskutečné pocity. I když víme, že smrt jednou přijde, příliš často si tento fakt nepřipouštíme. Mnoho z nás má pocit, že tu bude napořád, a podle toho se tak i chová. Kdy například řekla Marie svému Karlovi naposledy, že ho miluje?! Proč Zdeněk nedokázal se svými životními démony bojovat?! A co Ester? Bude se někdy moci vrátit znovu do svého života a být šťastná? Tyto otázky si lidé většinou pokládají až těsně před smrtí. Až ve chvíli, kdy je mnohdy pozdě někomu říct, že ho máte rád, odpustit zradu nebo jen si říct, měl jsem dobrý život. Jsou to věty, jež ale často může člověk vyslovit i dřív. Jen neustále spoléhá na to, že má dost času. To ale nikdo z nás neví, a proto by neměl spoléhat na později a učinit to teď.

V jednotlivých kapitolách se čtenář postupně seznámí se životy hrdinů. Ve vyprávění se střídají Ester, Karel i Zdeněk. Čtenář je poznává, často se s nimi ztotožňuje a chápe jejich jednání. Mezi těmito kapitolami se pak nachází vyprávění andělů. I když jsou to božské bytosti a měly by být na lidské utrpení zvyklé, stejně zas a znovu prožívají slzy, smutek i vztek doprovázející pozůstalé. V mnoha případech je přítomna i bezmoc, kterou necítí jen lidé, ale i andělé.

Andělé jsou mezi námi, i když si to neuvědomujeme. Mohou mít podobu maminky, která nad vámi drží neustále ochrannou ruku, manžela, jenž vždy čeká s otevřenou náručí, nebo jen náhodného kolemjdoucího, který vám pomůže ve chvíli nouze.

Kniha mě opravdu zasáhla. Na pár stránkách ve mně dokázal autor vyvolat velké množství pocitů a donutil mě zamyslet se nad tím, že život je sice krásný, ale zdaleka nemusí být tak dlouhý, jak v to každý z nás doufá. Proto užívejme každé hezké chvíle a žijme tak, abychom nemuseli ničeho litovat.

Řeknu to rovnou: většina našich misí končí nezdarem. Ten včerejší zážitek ze severozápadní Číny byl skoro demotivující. A to už vůbec nemluvím o tom, že na jiných místech téhle neslitovné planety umírají miliony lidí jaksi bez nás. Nemůžeme být všude, říkává Hachamel. Občas mě napadá, kdo vybírá onu hrstku šťastlivců, kteří se v posledních chvílích života mohou těšit z naší náklonnosti? Skutečně Bůh? Nebo výběrová komise při OSN? Cha! [1]

[1] VIEWEGH, Michal. Andělé všedního dne. Vyd. 2. Brno: Druhé město, 2014, 123 s. ISBN 978-80-7227-256-3. Str. 10