Kraj stolových hor

• 

Recenze

Vytvořeno 14. 2. 2015 2:00

Autor: Jiří Lojín

Spisovatelka Olga Landová se očividně nechala svým krajem okouzlit a svou lásku k němu vyjádřila knihou Smutek se dědí. Zádumčivý ráz česko-polského pohraničí se nepřenesl pouze do titulu knihy, ale hlavně do povah jejích hrdinů. Ponořme se tedy do smutku lidí žijících v tomto zvláštním regionu.

Čtenář by měl, dříve než se do knihy Olgy Landové pustí, vědět, že jde o komponovaný cyklus povídek, které spojuje autorčin kraj a zejména rodina, okolo níž se příběhy odehrávají. Pokud se do četby pustí s tímto vědomím, ušetří si pár chvil dezorientace. Historie dvou rodin, později sňatkem spojených do jedné, začíná v knize ke konci druhé světové války. V povídce Tajemství schovává Věra Lídu před nacisty. Po osvobození se cesty obou žen dočasně rozcházejí, každá z nich žije v jiné zemi.

Přestože se příběhy hrdinů odehrávají na různých místech, učinila autorka středobodem jejich světa nepatrné místo v pohraničí, na několika místech v textu charakterizované jako oblast stolových hor Ostaše, Boru a Hejšoviny. Cesty členů rodiny tam začínají, končí nebo jen protínají. Pokud však čekáte romantické opěvování krás kraje a vzpomínky na šťastné dětství, budete zklamaní. Nad domem visí temný mrak jako prokletí. Má však svůj racionální důvod. Věru. Tvrdá neústupná žena plná hořkosti a nenávisti, schopná rozleptávat vztahy vzniklé z lásky a z veselých a dobrosrdečných lidí dělat pasivní a rezignované. Nejvýrazněji se Věřin vliv projevuje na jejím synovi Františkovi, který nemá sílu odpoutat se od matky, a na jeho vztahu s Klárou, dcerou Lídy. Smutek, rozlévající se ve venkovském stavení, přechází na další členy rodu, dědí se, jak napovídá název knihy.

Autorka zvolila poměrně složitou kompozici. O vyprávění se v jedné povídce zpravidla dělí více postav, což s sebou přináší více pohledů na tutéž věc, dodávající zdání větší objektivity. Na malé ploše povídky ale působí střídání vypravěčů chaoticky. Přispívá k tomu i to, že si autorka dává v textu načas, než poskytne čtenáři nápovědu, kdo je zrovna vypravěčem nebo kde se děj odehrává.

Povídky Olgy Landové jsou velmi emotivní a procítěné, věnují se především psychice a vnitřnímu prožívání postav, děj ustupuje do pozadí a mnohdy jej čtenář musí vytušit. Poezie textu tak přímo koresponduje s poezií krajiny. Autorčin jazyk je velmi korektní s kultivovaný, což se k celkovému charakteru povídek hodí. O to více překvapí, když Olga Landová použije větu typu:

Ani po masturbaci se mi nechce vstát, nejraději bych prospal celý ty pitomý svátky. [1]

nebo nazve povídku titulem Hovno na bráně. V kontextu současné prózy nejde o nic zvláštního, ve sbírce povídek Smutek se dědí však tyto drobnosti působí velmi nepatřičně a násilně, jako kdyby se autorka najednou rozhodla přitvrdit ve snaze dát svému textu punc „života“, vzápětí se toho zase zalekla.

Smutek se dědí je velmi zdařilou prvotinu, která potěší vzhledem k výrazně osobnímu vztahu autorky ke kraji, o němž píše, zejména místní rodáky, ale i ostatní čtenáře, kteří si tuto lokalitu z různých důvodů zamilovali.

[1] LANDOVÁ, Olga. Smutek se dědí. 1. vyd. Liberec: Bor, 2014, 126 s. ISBN 978-80-87607-37-4. Str. 59.