
Najít pro knihu vhodné motto, charakterizující co možná nejvýstižněji její obsah, je umění. Může se stát, že ho někdo považuje za zbytečné a nepodstatné, to je však hluboký omyl. Správné motto musíme chápat jako klíč k záměru autora, přispívající k lepšímu pochopení toho, co není v textu přímo řečeno. Šílený Trist všestranného umělce Patrika Linharta může sloužit jako učebnicový příklad.
Motto Linhartovy knihy je vybráno z povídky Edgara Allana Poea Zánik domu Usherů a vypovídá o mnoha skutečnostech. Odhaluje zdroj titulu knihy i autorovu zálibu v popkultuře. Jako klíčová se však jeví poslední věta: Byla to však jediná knížka, která byla zrovna po ruce. Samozřejmě tím autor čtenáři nenaznačuje, že se jeho kniha dá číst jedině v případě, kdy už jiná možnost není, i když při jeho smyslu pro ironii není ani toto zcela vyloučeno. Ale pravděpodobněji charakterizuje chaotický a nevyhraněný výběr témat jednotlivých povídek.
Kniha obsahuje téměř dvě stě povídek, které autor nazývá Měsíční, neboť je měsíc co měsíc píše již do roku 1996. Jde o texty rozdílné délky, většinou velmi krátké, několikařádkové. Autor v nich píše cokoliv, co ho napadne. Inspirací jsou mu běžné události, někdy komentuje dění okolo sebe, jindy rozvíjí jediné slovo, které někde slyšel, nebo jednoduchou příhodu z hospody. Přesto je spojuje ještě něco mimo jejich nevyhraněnost, a to prostředí. Autor je situuje do svého rodného teplického kraje. Pokud spisovatel deklaruje svou příslušnost k regionu, snadno se může stát, že sám sebe zaškatulkuje jako spisovatele regionálního. Regionální literatura bývá často vnímána jako druhořadá, někdy právem, většinou však neprávem. Patrik Linhart patří mezi ty, pro něž region není překážkou.
Psát krátké povídky vyžaduje sebekázeň, potlačit v sobě chuť vyprávět. Dokázat na velmi malé ploše vyjádřit někdy i komplikovanou myšlenku. Jak však mikropovídku odlišit od vtipu? Jedním ze způsobů může být umístění pointy. Právě tento způsob používá Patrik Linhart. Pointou se nezabývá tolik jako premisou. Nejzajímavější a nejvtipnější věta Měsíčních povídek bývá zpravidla ta první, poslední vyznívá do vytracena.
Jak jsem se zmínil na počátku, umělecké aktivity Patrika Linharta se neomezují pouze na povídky. V oblasti literatury je známý jako básník a své krátké texty někde také nazývá „básně v próze“. O jeho dalších uměleckých aktivitách se může čtenář dozvědět v doslovu ke knize Šílený Trist, který napsal Michal Škrabal. Za malou ukázkou šíře Linhartova talentu můžeme považovat i fotografie doplňující texty. Černobílé fotografie, jejichž spoluautorem je Radim von Neuvirth, naznačují jeho sepětí s Teplickem ještě mnohem více než texty.
Linhartova sbírka povídek patří k těm knihám, které nečteme obvykle na jeden zátah. Krátké texty, v nichž se není možné opřít o dějovou linku, by splynuly do nediferencovatelného shluku a většina z nich by přišla vniveč. Daleko příhodnější je mít povídky po ruce a v krátkých chvílích odpočinku v nich zalistovat a nechat náhodě, na který text narazíme, zda některý přečteme vícekrát a jiný si na naši pozornost počká dlouhou dobu. A vůbec si nemyslím, že by pro knihu bylo dehonestující, pokud ji ponecháme v místnůstce, kterou pravidelně navštěvujeme, a náhodný výběr povídek budeme považovat za jakýsi svérázný I-ťing, věštící a inspirující naše budoucí kroky.
LINHART, Patrik. Šílený Trist: Výbor z Měsíčních povídek. 1. vyd. Praha: Novela bohemica, 2014, 128 s. ISBN 978-80-87683-39-2.