Vzpurná královna

• 

Recenze

Vytvořeno 17. 5. 2015 3:00

Autor: Iveta Lužná

Eleonora, dědička Akvitánského vévodství, se stala manželkou dvou králů, vládkyní dvou království, matkou pěti synů a pěti dcer, účastnicí mocenských vzpour a vojenských tažení. Je jednou z nejvýraznějších ženských osobností středověku a už od počátku ji obklopují dohady a smyšlenky, hanění i chvála.

Kniha Jeana Floriho je rozdělena do dvou části. V té první Flori seznamuje čtenáře se základními fakty, přičemž drží na uzdě bezpočet spekulací týkajících se bouřlivých období Eleonořina života, jejího charakteru a jejích vztahů. Eleonořin život, osekaný o soudy často zaujatých středověkých kronikářů i nápadité hypotézy novodobých historiků, působí jako holý strom stojící v mlze: ač byla královna aktivní, vlivná a všeobecně známá, přímé informace o ní vydají na málo – a to ještě Flori mnohé označí za nepodložené či zaujaté. Eleonora totiž ve své době budila emoce, a tak je těžké vyvážit přeuctivou chválu jejích dlužníků (čti: těch, jimž byla mecenáškou či vládkyní) a přísnou kritiku kronikářů znepřáteleného dvora. Zbývá tedy třídit a pečlivě posuzovat zmínky v textech o mužích v jejím okolí, pár podepsaných listin i ty neoblíbené spekulace, spojující jednotlivé články.

Co tedy o Eleonoře opravdu víme? Víme, čí byla dcerou, čí manželkou a matkou. Víme o její účasti na několika důležitých cestách, ať už do Svaté země, do Itálie pro synovu nevěstu nebo do Španělska pro vnučku, jež se měla stát nevěstou jiného. Víme, do jisté míry a s mnoha otazníky, o jejím vlivu v několika důležitých historických událostech, jako byl rozvod s Ludvíkem, vzpoura jejích synů proti Jindřichovi nebo správa anglického království při absenci Richarda.

Nevíme, jaká Eleonora byla, do jaké míry se na těch zlomech historie podílela, nevíme, jaké byly její motivace a pocity, které tak zůstávají autorům historických románů.

Druhá část knihy podrobněji rozvíjí sporné otázky, uvádí četné historické studie i původní prameny, podrobuje je kritice a vzájemné konfrontaci. Jedná se zde o témata, o nichž se vedou spory mezi historiky i literárními vědci, Flori se totiž zabývá i obrazem Eleonory v literatuře. Jakou úlohu měla Eleonora při antiochijském incidentu, který dost možná vedl k jejímu rozvodu, a co se tehdy vlastně stalo? Kam sahala její moc a byla vůbec nějaká? Proč je Eleonora spojována s rozkvětem dvorské kultury a dvorské lásky? Lze vysledovat spojitost mezi Eleonorou a postavou královny Guinevry?

Například v kapitole, která se věnuje posledně jmenovanému, sleduje Flori vzájemný vztah Plantagenetů a artušovské legendy. Tato měla jistý vliv i na běžný život a politiku. Autor se věnuje její christianizaci a „zneškodnění“ mytické konkurence nového vládnoucího rodu. Tak je třeba odstraněn ze hry Artuš, prý někde čekající, aby ve zlých časech přispěchal Britům na pomoc – za Plantagenetů se nalezl jeho domnělý hrob. Flori dále rozebírá možné souvislosti mezi mytickými a historickými postavami. Artušovská témata sama o sobě sahají do starší doby, v novém vnímání mýtu mohla však být postava Guinevry (popř. Isoldy či Melusíny) ovlivňována hojně propíranou osobností Eleonory, stejně tak mohla postava nevěrné Guinevry ovlivnit Eleonořin obraz v dílech soudobých kronikářů.

Flori zohledňuje studie historiků a různé přístupy, čtenáři objasňuje dobový kontext (např. sňatkovou praxi, aféru Abélarda a Héloisy). Text knihy doplňují rodokmeny Kapetovců a Plantagenetů, mapa a různá dobová vyobrazení.

Ačkoli jsem naznačila, že výsledné poznatky o Eleonoře se blíží sokratovské poučce o nevědění a nejistotě, přináší kniha množství informací, poznatků a materiálu, přičemž ony rozpornosti ve vnímání Eleonory jsou obzvlášť přínosné. V důsledku se vlastně prokazuje, že její osobnost budí dodnes stejně rozličné reakce, jako ve své době (i když tady lze podotknout, že taková už je věda, jež často reaguje na své předchůdce tím, že se jejich výsledky snaží relativizovat).

FLORI, Jean. Eleonora Akvitánská. Vzpurná královna. Vyd. 1. Praha: Argo 2014, 356 s. ISBN 978-80-257-1317-4.