
Spojení poezie a umělecké fotografie není ničím novým. Vždy fungovalo velmi dobře, jako kdyby tato dvě odvětví svazoval vztah téměř symbiotický. Přesto lze říct, že nezevšední, a tak ani knize Jana Škopa nazvané 0 nelze vyčítat, že by cokoliv kopírovala. Naopak, autor se pustil do projektu poněkud obtížného.
Umělecká fotografie, přestože jde o obor relativně velmi mladý, si vydobyla své nezpochybnitelné místo, přestože většina lidí toto médium používá pro prosté zachycení svých vzpomínek. Věrné přenesení obrazu na světlocitlivý materiál nebo na řadu jedniček a nul svádí k domněnce, že se pro umělecké záměry nehodí, že právě její reálnost předem vylučuje jakýkoliv umělecký záměr. Opak je však pravdou. Umění vždy dokázalo sledovat a využívat moderní technologie, a tak se i na samotném počátku vývoje fotografie objevovali lidé, kterým nestačilo pouhé kopírování skutečnosti a dokázali do obrazu vložit své specifické vidění. Jan Škop v úvodu připomíná rozdíl mezi obyčejnou a uměleckou fotografií. Jde o stejný efekt, jako v jiných uměleckých oborech – zprostředkování pocitu a o interpretaci, která může být zásadně rozdílná u každého pozorovatele. Vzhledem k tomu, že tento rozdíl je známý, působí autorova předmluva spíše, jako kdyby si chtěl krýt záda před případnými kritiky, kteří by mu mohli předhazovat, že v jeho fotografiích nic nevidí.
Jak jsem předeslal v úvodu, Jan Škop se pustil do projektu poněkud obtížnějšího, než kdyby publikoval pouze svůj cyklus snímků. Spojil se ne s jedním, ale rovnou s dvanácti básníky a vytvořil knihu, v níž se pojí umělecká fotografie s texty autorů, jejichž přístup k tvorbě je často velmi rozdílný. Nejde o žádná neznámá jména, setkáme se s nimi v internetových i tištěných publikacích či samostatných knihách. Jan Škop je na úvodní straně seřadil podle křestních jmen, jde sice o méně obvyklé, nicméně není důležité, jaké kritérium zvolil. Slovem publikaci provázeli Jan Těsnohlídek, Jana Orlová, Janele z Liků, Jaroslav Žváček, Jonáš Hájek, Karolína Frühbauerová, Marta Veselá Jirousová, Michal Čechura, Milan Urza, Petra Strá, Vratislav Maňák a Zdeněk Ježek.
Krédo, které autor v úvodu vyznává, prochází celou knihou nejen ve fotografiích a básních samotných, ale i ve větě, jejíž jednotlivá slova oddělují části knihy do jakýchsi pomyslných kapitol:
Fotografie vnímaná 1000 lidí = 1000 různých fotografií.
Podobným způsobem je možné posuzovat i básně. Jejich souznění se snímky, k nimž jsou přiřazeny, můžeme považovat za těsné, stejně tak i za čistě náhodné. Hlavní téma samozřejmě nastolují snímky Jana Škopa, verše je volně následují. Většinou se jedná o odhalená lidská těla, stylizovaná pozicí nebo technickým zpracováním fotografie. Často v nich lze vytušit sexuální náboj, v některých případech je vyjádřen velmi otevřeně. Podobně se profilují i básně, zaznívají v nich verše o lásce, erotice a také slova, která lze v jiném kontextu považovat za vulgární. S používáním vulgárních slov a brutálně sexuálních výrazů se v současné české poezii setkáváme poměrně často, dokonce tak často, že místo původního významu – projevit odvahu a schopnost otevřeného vyjádření – se stávají takové verše nudnými a často směšnými. Naštěstí se s takovými ve Škopově knize 0 setkáme jen málo. Velmi zajímavý je text Vratislava Maňáka Gubernátor, který je spíše poetickou prózou.
Autor zvolil pro svou knihu opravdu minimalistický název délkou i významem, který předem o obsahu nic neprozrazuje, vyhnul se tak ovlivňování diváka a čtenáře. Kombinuje černobílou i barevnou techniku a pozdější úpravy obrazu. Osobně mám raději černobílou fotografii, protože na nich lépe vynikne hra světla a stínu a dokonalost polotónů. Nicméně na Škopových snímcích barva pouze střízlivě doplňuje nosnou kresbu a nerozbíjí obraz do nepřehledné složitosti. Ovšem za cenu masivnějších zásahů do původního snímku.
V knize nalezneme texty dvou autorů, kteří nejsou uvedeni mezi ostatními na přední straně – Lucie Ruškové a Jana Pokše. Těžko říct, zda jde o opomenutí, či nějaký záměr. Možná Jan Škop zkouší pozornost čtenáře, stejně jako v případě jedné z fotografií, kdy při zběžném pohledu můžeme nalézt na kulise nacistický symbol. Při pozornějším pohledu zjistíme, že je obrácený, nejedná se tedy o svastiku. Situace jak vystřižená z české parodie na horory Chocking Hazard.
Kniha 0 zdařile spojuje uměleckou fotografii s poezií mladé generace českých básníků, celek působí harmonicky a vzájemně se doplňuje. Koncepce je střízlivá a čistá, také zásluhou minimalistické obálky. Příznivci fotografie a poezie budou jist potěšeni.
ŠKOP, Jan a Jan TĚSNOHLÍDEK. Jan Škop - 0. Vyd. 1. Plasy: Jan Škop, [2014], [92] s. ISBN 978-80-260-6249-3.