
…na nějž si dnes málokdo vzpomene. A je to rozhodně škoda, protože žádný život by neměl být zapomenut. Obzvlášť jednalo-li se o panovníka českého království z dynastie Přemyslovců.
Ve svém nejnovějším díle se tuto chybu, možná trošku i svou, pokouší napravit Ludmila Vaňková. Čtenářům historických románů jistě není její jméno neznámé. Tato autorka patří ke stálicím svého oboru se širokým záběrem a obrovským přehledem. Její knihy jsou sice plné fabulací, jinak by ani nemohly vzniknout, ale vystaveny na historickém základu, kterému nutně předcházelo detailní studium doby, zvyků a osudů.
V úvodu jsem ovšem naznačila, že v Zapomenutém králi tak trošku odčiňuje i svou chybu. Proč? Nu, to je jednoduché. Když začínala psát ságy o našich panovnících, jako prvního hrdinu si zvolila Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. Jeho otce v ten moment s lehkým srdcem pominula. Její rozhodnutí je nasnadě a logické, ovšem z historického hlediska trošku nespravedlivé. Václav I. bývá i našimi historiky značně opomíjen, není mu věnována pozornost jako jeho otci nebo jeho synovi. Většinou se o něm dozvídáme pouze to, že měl jedno oko a rád lovil. To je poněkud zkreslující obraz, jak nám dokáže i Ludmila Vaňková.
Příběh je vystaven logicky, od nástupu Václava I. na trůn po smrti jeho otce Přemysla Otakara I. až do zasnoubení syna Vladislava, dědice království, s babenberskou dědičkou Gertrudou. Proč autorka knihu ukončila zde a ne až královou smrtí, je všem jejím pravidelným čtenářům jasné.
Dějová linie je protkána několika dalšími úhly pohledu, ostatně jak je autorčiným zvykem. Velký prostor podílet se na příběhu dostává např. královna matka – Konstancie Uherská, Čechy jsou zasazeny neodmyslitelně do římské říše, proto sledujeme i osudy Fridricha II., římského krále. A nesmíme samozřejmě zapomenout ani na královy věrné sloužící a přátele i příbuzné, šlechtice české země, jejich bolesti a radosti, kteří jsou s jeho osudem neodmyslitelně spojeni.
Konstancie se neklidně ohlédla po dveřích a Přemysl pochopil, že se její pozornost obrací jinam. „Neboj se, nezdržím tě,“ řekl a vynasnažil se, aby to nevyznělo popuzeně. „Potřebuju s Václavem mluvit okamžitě a ty se určitě chceš těšit spíš s tím mrnětem než se mnou. Kdepak bratříčka najdu? Na lovu v létě! Spíš ujel přede mnou. Mohl si najít lepšízáminku. Třeba stavbu hradu, který se chystal založit u loveckého dvorce u řeky Mže. Už s tím prý začali.“
„Ano, hrad,“ pípla roztržitě. „Mluvil o lovu, ale kdoví. Ve dvorci ho najdeš určitě. Nezlob se. Až se tobě narodí synáček, budu se radovat i nad ním. Možná víc, vždyť bude první.“
„To se načekáš,“ utrousil kysele. [1]
Ludmila Vaňková ve své knize opět prokazuje nejen výtečnou znalost řemesla, nýbrž i již zmíněnou hlubokou znalost doby a prostředí, o nichž hovoří. Rozhodně ji nenachytáte u faktografických chyb. V tomto ohledu je prakticky nepřekonatelná. Děj plyne souvisle, utvářen a vyprávěn jednotlivými postavami, klasická románová kompozice je tak prodchnuta i vnitřními monology a úvahami. Vzhledem k tomu, že se neomezuje pouze na české království, ale zcela správně jej zasazuje do kontextu doby a říše, v níž se nacházelo, rozšiřuje svému čtenáři obzory a dává věci do netušených souvislostí.
Zapomenutý král se může hrdě zařadit mezi své předchůdce. Jedná se o knihu, která je vhodná nejen jako oddychové čtení, nýbrž i jako příjemná cesta samovzdělávání, které vás může do budoucna zavést mnohem dál.
[1] VAŇKOVÁ, Ludmila. Zapomenutý král. 1. vyd. Praha: Šulc - Švarc, 2015, 491 s. ISBN 978-80-7244-367-3. Str. 60-61.