Vzpomínky jako vzácný poklad

• 

Recenze

Vytvořeno 29. 6. 2015 3:00

Autor: Tereza Zítková

Člověk si své vzpomínky chrání jako ten nejvzácnější poklad. Když je nám pak nejhůř, vybaví se zážitky zalité štěstím a radostí a pomohou vstát a jít dál. Co když o ně ale přijdeme? Co když tento poklad ztratíme? Budeme schopni žít stejně, nebo nás to změní?

 

Alice, hlavní hrdinka knihy, kterou napsala Liane Moriarty (autorka knihy Manželovo tajemství), se jednoho dne probudí na podlaze tělocvičny a domnívá se, že je rok 1998, pro čtenářovu informaci je ale o deset let více. Když ji v nemocnici prohlédnou, zjistí, že její mozek je naprosto v pořádku, a pošlou ji domů. Alicin mozek je sice v pořádku, ale něco v něm chybí. Chybí jí v něm deset let vzpomínek, deset let života, který prožila, ani neví jak. Z devětadvacetileté mladé ženy v radostném očekávání je najednou matka tří dětí v rozvodovém řízení a se čtyřicítkou na krku. Jak postupně časem Alice zjišťuje podrobnosti svého života, není vůbec spokojená s tím, jak žije a hlavně jak se chová. I když má v tuto chvíli všechno, co si kdy přála, není vůbec šťastná. Stal se z ní věčně pospíchající člověk, jehož diář je plný aktivit a na své blízké je neustále podrážděný. Její děti ji neznají jako veselou a milou, ale jako nervózní matku posedlou zdravou výživou a kontrolou času.

Jelikož si ale nepamatuje nic, co těch deset let dělala, chová se tak, jak se chovala před tím. Je z ní zase ta veselá bezstarostná žena, jako dřív. Je to člověk užívající si každou chvilku, jako by měla být ta poslední. Proto nechápe, jak se mohla tolik odcizit se svou sestrou, jak to, že se teď rozvádí s mužem, se kterým plánovala společně strávený život až do jejich posledních chvil, a proč tak vyvádí, když si její děti jen hrají.Jak se jí začne postupem času vracet paměť, odkrývá i pravdu o své osobnosti. A ta změna se jí vůbec nelíbí. Hledá tedy kompromis mezi svým mladším a starším já. Podaří se jí napravit křivdy, jež se staly během těch deseti let? A vrátí se jí opravdu všechny vzpomínky, nebo nebude do konce života vědět, kdo jsou ty tři děti, které se na ni smějí ze všech možných fotografií v domě?

Alice přišla o deset let vzpomínek a ve chvíli, kdy se bez nich probrala, dostala druhou šanci. Dostala šanci žít jinak, napravit chyby, které udělala za těch posledních deset let. Tento fakt mě donutil se zamyslet nad tím, jak by se měl člověk chovat. Nebylo by lepší chovat se neustále tak, jako by právě prožívaná chvíle byla ta poslední a užíval si ji? Proč vlastně všichni neustále někam spěchají? Čas běží stále stejně, jen lidé mají pocit, že musí stihnout stále víc a víc činností. Není lepší se na chvíli zastavit, přivonět si ke květině, pohladit psa a hlavně jen tak trávit čas s našimi nejbližšími? Pokud se totiž necháme neustále někam tlačit a budeme jen spěchat dál a dál, neuvědomíme si, jak čas letí kolem nás, a pozbudeme i bez ztráty paměti deset let bez toho, abychom si jedinou chvíli pamatovali či užili.

Ve vyprávění se střídají Alice, její sestra, mající od psychologa za úkol psát si deník a v neposlední řadě jejich babička, vlastnící blog na internetu. Čtenář má tedy možnost zhodnotit danou situaci ze třech možných úhlů. Jak se asi cítí člověk poté, co přišel o paměť? A co si myslí jeho nejbližší? Knihu Na co Alice zapomněla vydalo nakladatelství Ikar v první polovině roku 2015.

Knihu doporučuji, protože je napsaná zábavně a zároveň má v sobě i něco, co čtenáře donutí zamyslet se nad vlastním životem. Má v sobě od všeho něco. Je tu nemoc, kterou musí hlavní hrdinka překonat, je tu láska překonávající všechny překážky i osudové chvíle přinášející radost i smutek.

Neberme tedy život tak vážně a hlavně ne jako samozřejmost. Užívejme si ho plnými doušky.

MORIARTY, Liane. Na co Alice zapomněla. Praha: Ikar, 2015. ISBN 978-80-249-2729-9, 427 s.