Nové vydání Haklovy prozaické prvotiny

• 

Recenze

Vytvořeno 6. 9. 2015 3:00

Autor: Jiří Lojín

Jméno, lépe řečeno pseudonym, Emila Hakla je českým i zahraničním čtenářům dobře známé. Jeho knihy byly oceněny tak prestižními cenami jako Magnesia Litera či Cena Josefa Škvoreckého. Nové vydání sbírky povídek Konec světa nabízí zajímavou možnost nahlédnout do literárních začátků tohoto autora.

 

Druhé vydání Konce světa se objevilo – možná náhodou, možná záměrně – krátkou dobu po knize Hovězí kostky, což jsou také povídky. Srovnání těchto dvou textů dopadá velmi zajímavě. Nejprve si může čtenář všimnout, jak stabilní je Haklův vypravěčský styl a jak vytrvale používá podobné motivy. Při bližším pohledu je možné najít aspekty, svědčící o autorském vyzrávání Emila Hakla. Zatímco Konec světa obsahuje texty tematicky nahodilé, různých délek i forem, Hovězí kostky jsou velmi promyšleně koncipované a přísně podřízené tvůrčímu záměru.

Důležitým prvkem Haklových povídek a také pozdějších delších útvarů jsou jejich postavy. Je v nich tolik života, že nemohou být zcela vymyšlené. Jde o skutečné lidi, potkávané v hospodách a podobných prostředích. Spisovatel, který se s lidmi nestýká, není schopný jim naslouchat a třeba se s nimi i opít, nemůže nikdy vytvořit jejich uvěřitelný literární obraz. Haklův vypravěč je téměř vždy pasivním pozorovatelem a posluchačem světa okolo sebe. Nikdy nepřemýšlí o tom, jestli člověk, se kterým přijde do styku, je lepší nebo horší, než on, i kdyby šlo o namol opilého bezdomovce. K tomu je potřeba, aby měl v sobě hodně pokory i lhostejnosti a dokázal potlačit falešné představy o lidské důstojnosti.

V Haklových povídkách se často pije a hovory se vedou na pomezí hluboké filozofie a nesmyslných hospodských žvástů. Následně se hodně zvrací. I přes zmiňovanou různorodost povídek nenajdeme mezi autorovými hrdiny nikdy typy mužů starající se o rodinu, chodících celý život do stejné práce, naopak jde o jedince nezávislé, neukotvené, neschopné navazovat dlouhodobé a pevné vztahy. Autor ovšem nemapuje celý jejich život, proto nelze odlišit takového člověka jako typ od určitého období, v němž se pouze hledá a tápe.

Mezi kratšími povídkami najdeme tři výrazně delší – První cizinci v Praze, Láďovo poslední tango a Druhá třetina. Husta, Dán arabského původu z prvního zmíněného textu, představuje prototyp člověka bez zábran, zábavného, ale bezohledného. Připustit si jej k tělu znamená ztrátu soukromí. Vypravěč k němu přistupuje s podivuhodnou pasivitou, akceptuje ho i jeho kamarády, přestože se okolo něj dějí věci na hraně zákona.

Láďovo poslední tango se poněkud vymyká ostatním textům, je vyprávěné v er formě. Hrdina odjíždí do Indie, nehledá duchovní osvícení, vlastně ani sám neví, co hledá a zda vůbec něco. Jeho pobyt se stává téměř vegetativní, scvrkává se na jednoduché činnosti v průběhu nerozlišitelné sekvence dní, zpestřené těžko představitelnými pobyty v indických nemocnicích.

Závěrečný text Druhá třetina nazývá autor v podtitulu rychlorozpustný román. Hrdina, který má stejně jako v ostatních povídkách výrazně autobiografické rysy, řeší vztahy i zaměstnání. Zajímavé je líčení práce copywritera v reklamní agentuře, stresů s touto prací spojených i pracovní hierarchie, zneužívané k posílení a realizaci vlastního ega.

Nové vydání debutových povídek Emila Hakla připomínáí a zdůrazňuje stabilní literární kvalitu tohoto autora. Pro čtenáře má, stejně jako jeho další tituly, kouzlo poutavého vyprávění o lidech, ocitajících se někdy na okraji společnosti nebo jen v trochu neuspořádanějším období svého života.

HAKL, Emil. Konec světa. Vydání druhé. Praha: Argo, 2015, 262 stran. ISBN 978-80-257-1437-9.