Recenze: Natalio Grueso – Samota

• 

Vytvořeno 30. 9. 2015 3:00

Autor: Marie Svobodová

V knize Samota od Natalia Gruesa je prý jediná autobiografická věta. Ta první. Tahle. „Nikdo neví o samotě tolik jako já.“[1]

Dále už se autorova fantazie rozbíhá na všechny světové strany doprovázena rozličnými postavami, jejichž příběhy poznáváme. Čtenář se seznámí s pašerákem slov, klavíristou u jezera, mužem, který předepisuje knihy, dobrodružným strašpytlem Brunem a spoustou dalších. Ti ho zavedou například do Paříže, Guatemaly, Buenos Aires a Benátek, kde se nachází nejspíš ten nejpodivnější nevěstinec na světě.

Kniha je plná krátkých příběhů, některé skončí stejně záhadně, jako začínají, a nikdy se nedozvíme, jak to dopadlo. Jiné pokračují, prolínají se… a neomylně nás vedou až na konec. Nacházíme v nich střípky myšlenek, které nás dojmou a donutí přemýšlet zase trochu jinak, než jsme zvyklí.

Obvykle si už při čtení píšu na papír poznámky, tvořím si na knihu názor po každé přečtené kapitole. Tentokrát zůstal papír nepopsaný až do samého konce… celou dobu jsem totiž s napětím čekala, jestli do sebe příběhy zapadnou, jestli autor ukončí svoje dílo nějakou silnou zápletkou. Všechno pro mě záviselo na té poslední stránce. A nebyla jsem zklamaná. Objevila jsem na ní citlivé a okouzlující zakončení, které úžasně podtrhlo celkovou atmosféru knihy.

Přijde okamžik, kdy je samota tak hluboká, až se vám zarývá do morku kostí, stejně jako vlhkost uliček Serenísimy v lednové ranní rose. Jako nesnesitelná zima, která vám sžírá vnitřnosti, paralyzuje ústa a znehybní prsty. Ta ukrutná zima vám nedovoluje ani dýchat a z vaší tváře dělá obličej trapného šaška, který jen neustále roní slzy, z nichž se okamžitě stává led, a jíní mu sedá na řasy. A duše praská jako žebroví korábu potápějícího se uprostřed bouře. A soužení vás dusí.[2]

Titul knihy by mohl mnoho potencionálních čtenářů odradit. A po první přečtené stránce vypadá kniha možná ještě smutněji. V tomto ohledu mi občas připomínala některé pochmurné ruské romány, které se vlastně na první pohled jeví vesele a vtipně, jakmile si však danou scénu představíte a vcítíte se do emocí postav, přepadne vás smutek a lítost nad jejich osudy.

Keiko se totiž naučila, že štěstí a rozkoš spočívají v prostém přechodu z chladna do tepla. Ať už do tepla domova, do tepla peřiny, kterou se přikryjeme, nebo do tepla někoho, kdo nám zahřeje srdce.[3]

Jakmile se ale začtete, nejen že se neocitnete v depresi, možná se dokonce čas od času pousmějete. Autor se totiž nesnaží přivést nás na chmurné myšlenky – naopak, každá stránka jeho románu je plná vtipu a něhy, bezpodmínečné lásky, jakou se dokážou mít navzájem rádi všichni lidé v knize, ať jsou sebevíc výstřední.

V okamžiku, kdy otevíral ústa, aby řekl díky a aby se rozloučil náznakem ťuknutí do okraje klobouku, promluvila ona. A šesti slovy to řekla všechno:
Prosím tě, zůstaň.
Neopouštěj mě.
Nikdy. [4]

[1] GRUESO Natalio. Samota. Vyd. 1. Překlad Olga Čtvrtníčková a David Dominguez. Brno: Host, 2015, 256 s. ISBN 978-80-7491-415-7. Str. 9
[2] str. 9
[3] str. 20
[4] str. 248