Recenze: Daniela Hodrová – Točité věty

• 

Vytvořeno 9. 11. 2015 1:00

Autor: Tereza Kinovičová

Nový román Daniely Hodrové Točité věty je zpovědí, svědectvím, ale také obnaženým tvůrčím procesem. Stejně jako předchozí romány autorky i Točité věty vynikají osobitou románovou výstavbou. Po točitém schodišti vět čtenář stoupá, aby z vyšší perspektivy zachytil nelineárně vyprávěný příběh. Stoupá obtěžkán osudy postav, které vypravěčka přivádí na jeviště dramatu, v němž se smrt dožaduje hlavní role.

Daniela Hodrová psala román v rozmezí let 2010 a 2014 a věnuje ho svým přítelkyním Bohunce a Adrieně, básnířce, prozaičce a překladatelce Bohumile Grögerové a výtvarnici Adrieně Šimotové, jejichž životní pouť se v roce 2014 uzavřela. Nelehký životní osud Adrieny a Bohunčin životní příběh se spojují s osudem vypravěčky a poznamenávají i čtenáře. Podobně jako v předchozích románech autorka vyvolává z nebytí své blízké, milované, generační druhy, tvůrce, filosofy, románové a mytické postavy, jejich osudy se vzájemně proplétají, vytvářejí nové asociace a analogie: „osudy kolují, když se člověk odvíjí z hloubky, splete se jeho osud s osudem někoho jiného, s nesčetnými osudy, nit se odvíjí, ale její konec není přitom opuštěn, zůstává přítomen, pouze o něm nevíme“. [1] 

Základní prvkem románového slohu Točitých vět jsou věty a variace. Věty si žijí vlastním životem, vyvěrají z propasti, z nicoty, mění se v tok. Jsou to často větné celky se složitou gramatickou i informační strukturou, skrývají, aby odhalily, odhalují, aby skryly, naznačují, aby později dopověděly. 

„A podobně i věty rostou samy sebou, odvíjejí se a zavíjejí jako nitě osudu, provazy podsvětí, někdy spějí k tušenému a obávanému konci, jindy se v jejich průběhu děj proměňuje, začne se ubírat jiným směrem, k jiným možnostem, jež se pak rozvinou v dalších větách. První věty jsou kruhové, točité, konec si přes ně podá ruku s počátkem, druhé se otevírají, jejich nit se spíš než odvíjí, teprve přede, písařka o tom, bude-li to tak či onak, nerozhoduje “. [2] 

Vrstvením a opakováním vět, motivů a slov je možné zahlédnout smysl spirálového pohybu. Samovolný proces je vyvažován procesem záměrným, autorka si pohrává s dějem, postavám vkládá románové atributy a nechává je žít fiktivním životem. Fikce prorůstá s realitou, utváří novou skutečnost. 

Točité věty do sebe pojímají autorčiny předchozí romány od Podobojí po Vyvolávání a dávají jim nový rozměr. I zde potkáváme Alici Davidovičovou, Šípkového Juru, Diviše Pascala, olšanské postavy, postavy vyvolávané z říše stínů a románové věci jako je štucl. Bohaté intertextové vazby, někdy jen naznačené, s vlastními romány i díly jiných autorů zažehávají jiskry souvislostí, tušených, ale také těch bez přímé kauzální spojitosti. V tvůrčím procesu, který má schopnost transformovat předchozí texty a předjímat ty budoucí, se spojují všechny romány v jeden nekonečný román. Text je rozdělen pomocí kulis loutkového divadla do tří částí: V lese, Krajina s mlýnem a hradem, Znovu v lese. Nikoliv náhodně připomíná členění Dantovu Božskou komedii a zároveň odráží vědomí, že nic nekončí, ani literární dílo. 

Útržky promluv, rozhovorů a pozornost věnovaná detailům přibližují vyprávění místy deníkovým záznamům, činí výpověď niternou, podtrhují autorčinu odvahu vyjít se svou kůží na trh. Tíha tvůrčího procesu a pochybnosti však nemizí, vypravěčka na sebe nejednou bere podobu požíračky příběhů. „Pokud budou jejich srdce na vahách shledána lehčími než pravda, nebudou smět vstoupit do Usírovy podsvětní říše, jejich srdce pozře Amemait a oni budou stále bloudit po světě, to já srdce uchvátím a pozřu, to já jsem Amemait, požíračka srdcí a příběhů.“[3] 

Román počítá se čtenářem zasvěceným, čtenář neznalý tvorby Daniely Hodrové se bude muset k textu propracovat, v obou případech však otevírá široký prostor k vlastní interpretaci, teprve skrze ni se dílo dotváří. 

[1] Hodrová, Daniela. Točité věty. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2015, 376 s. ISBN: 978-80-7530-003-4. Str. 73 
[2] Tamtéž str. [327] 
[3] Tamtéž str. [34]