Recenze: Pavel Bušta – Sigmundovy můry

• 

Vytvořeno 16. 12. 2015 1:00

Autor: Jiří Lojín

S normálními lidmi je nuda, alespoň pokud se týká literatury. Jaký příběh chcete vyprávět o normálním člověku? Pokud si už jako spisovatel takového hrdinu nešťastnou náhodou vyberete, musíte ho alespoň vykolejit z jeho jednotvárného a poklidného života. Určitě mu to bude nepříjemné, i když v duchu touží po změně a nějakém dobrodružství. Nechme však nevýrazného literárního hrdinu stranou a věnujme se těm zajímavým, o nichž se dobře čte, ale špatně se s nimi žije. Na několik takových narazíme v povídkové knize Pavla Bušty Sigmundovy můry.

Hned první povídka Sezení nás zavádí do psychiatrické léčebny na sezení, při němž si psychiatr a pacient vymění role. Téma trochu připomíná klasickou povídku Edgara Allana Poea Metoda doktora Téra a profesora Péra, v níž ovšem dojde k záměně ve větším stylu. Obě postavy – psychopat Harry a doktor Löfler – jsou vykresleny velmi věrohodně, zvlášť lékař, jehož vztah k práci a pacientům je laxní a formální, což nakonec vyústí ve velmi komplikovanou situaci. 

Lenka, hrdinka povídky Boj, je pronásledovaná sny i představami v reálném životě. Sugestivní popis myšlenek, s nimiž se musí potýkat, je prokládán slovy refrénu Mládkovy písně Zobali vrabci zobali igelitové obaly, která se dokáže v hlavě uhnízdit jako neodbytá fixní idea. Damien a Zdislav, titulní postavy další povídky se setkávají náhodou. Krabice nedoručených dopisů a obraz namalovaný Adolfem Hitlerem představují rekvizity potřebné k jejich seznámení. V tomto případě ale autorovi uniká potenciál dopisů a ostatní psaní jdou do ztracena. Miroslav Kuba z povídky Dvanácterákovy pětačtyřicátiny není v pravém slova smyslu psychicky narušený, spíš představuje obvyklou změnu chování postaršího muže na vyšším pracovním postu. Jde o dobře zachycenou poměrně běžnou situaci. 

Trochu odlišně autor koncipoval povídku Setkání. Fádní rozhovor ostře ústí do pointy, stavějící předchozí text do zcela jiného kontextu. Následující Kamarádi jsou v tomto ohledu podobní, jako téma využívají situaci okolo nevyhraněné sexuální orientace. Název U dvou milenců rozhodně neodpovídá bizarnímu obsahu další povídky, nicméně na jejím konci autor dokáže vysvětli jeho původ. Jde o námět trochu kingovský, i když ne tolik hororový. 

Poslední mohykán se od ostatních textů poněkud liší především prostředím, v němž se odehrává. Jde spíše o lehkou dystopii vycházející ze současného stavu společnosti. Povídkou Volavka v síti se však autor spolehlivě vrací do světa lidí, psychicky vyšinutých někam na okraj průměrných členů společnosti. V povídce Profesor Divnoláska nenajdeme styčné body se slavným Kubrickovým filmem Doktor Divnoláska, Pavel Bušta spíš do názvu zakódoval rozpor vnější a vnitřní osobnosti hlavního hrdiny. 

Lovec a kořist představuje další úchylku – nejprve vyhlížející nebezpečně, postupně se transformující do umělecké formy. Konec světa rozehrává situaci naplněnou mystickým očekáváním, aby ji autor nakonec demaskoval jako zcela obyčejnou. Povídka Kdyby hajzly mohly mluvit zavádí čtenáře do prostředí bulváru a stalkingu, z nich žádný nezasluhuje označení „normální“, a poslední text Rockstar  se pro změnu odehrává mezi celebritami a jejich obdivovateli. Poslední věty této povídky a také sbírky lze považovat za shrnutí celého literárního záměru: 

Lidská mysl je úžasná věc. Úžasná, ale tak trochu pro cvoky. [1] 

Lze s ní souhlasit, samozřejmě s výhradou, že se úžasnou jeví výhradně a právě jen lidské mysli. Jen my, lidé, ji můžeme obdivovat, protože sama sebe může zkoumat, ale nemůže se zcela pochopit. Pavel Bušta dal čtenáři nahlédnout do některých jejích zákoutí a i když nejde o sondu objevnou, je zpracovaná s přehledem naznačujícím, že máme před sebou autora s velkým potenciálem. Koláže, jejichž autorem je rovněž Pavel Bušta, knihu doplňují, text a obrázky spolu vytvářejí vyvážený umělecký celek. 

BUŠTA, Pavel. Sigmundovy můry. 1. Praha: Togga, 2015. ISBN 978-80-7476-069-3.