
Ta lidská fantazie. Nekonečné prostory zaplněné nekonečnými možnostmi. Kam se na nás hrabou srnky i se svými zrcátky na zadcích! Spisovatel Blake Charlton sepsal knihu Čarotepec. A tím nastavil obří zrcadlo i srnčím zadkům a pravil tím jednoduché, ale zásadní – jsme lidé, když se nám tu nelíbí, můžeme zavřít oči a uletět do jiných světů. My ano… cože?... ne, nic tím nezlepšíme… no prostě zavřeme oči a nevidíme to špatné… jaký to má smysl?... no, pak to tak nebolí… cože?... kdybychom nezavřeli oči a něco s tím dělali, tak se to zlepší?... no jo, srnky a jejich zrcátka na zadcích…
Krásná literatura se v zásadě dělí na tři části:
• realistická literatura – v ní si autor stěžuje na to, že to tu stojí za velké kulové
• sci-fi literatura – v ní autor předestírá, jak z velkého kulového můžeme vyjít
• fantasy literatura – v ní autor zklamaně konstatuje, že nic není, jak se napíše, a je proto lepší před důsledky vlastního jednání zavřít oči a předstírat před okolím, že neexistujeme
Čarotepec je kniha čistě fantaskní. Při jejím otevření se na čtenáře vyvalí magie, meče, kradmé pohyby ve stínech ochozů hradů a krev. První stránka čtenáře uvrhne do děje. A nepustí jej do stránky poslední.
Koncept knihy Čarotepec je velmi zajímavý. Nekouzlí se za pomoci hůlek nebo magických říkaček. Kouzlí se za pomoci literatury.
No, abych to vysvětlil trochu obšírněji. Nekouzlí se tak, že se čaroděj ukryje za svazek s Dickensem a pomůže tím nějakým kouzlem opuštěnému sirotkovi. Nikoliv. Namísto čarodějů jsou ve světě Blakea Charltona čarotepci. Kouzelníci, kteří ovládají spoustu stylů psaní, spoustu květnatých slov a metafor, které, spojí-li se s umem a talentem, jsou schopné… kouzlit.
Bylo by tedy přitažlivé číst o tom, k čemu by sloužil Dostojevského styl psaní. Ochranná kouzla? Omamovací? Nebo útočná? Číst o tom, kdyby se samotné koncepci autor vůbec věnoval. Což ovšem neudělal. Neukázal krásu své ideje, nevypsal se z toho, že literatura je natolik nádherná, krásná a pohlcující, že, převedeme-li ji do fantaskního světa, můžeme díky ní vyhrávat války, obluzovat svým luzným zjevem vyvolené krásky, vyčarovat si dostatek. A to je přinejmenším škoda.
Autor se tak omezil jen na popis toho, jak postavy nahazují obrannou prózu někde u bicepsu a nechávají si ji sklouznout písmeno po písmenu k zápěstí, aby ji následně odhodili na místo určení jako nějaký odpadek. A to je vlastně všechno. Stejně tak mohly postavy čarovat potem. Smysl by to nezměnilo. Takže autor postavil knihu na něčem zajímavém a následně se na to dokonale vykašlal.
Jistou pikantérií je hlavní postava. Je jakýmsi dysgrafikem magického světa. Kdykoliv jeho pohled spočine na textu, slova se pomíchají, získají odstín hrubek, zašmodrchaných písmen. Je tedy spíš postrachem kouzelného světa, nežli čímkoliv jiným. Blake Charlton tím naráží na vlastní dysgrafii a jeho smiřování se s problémy s dysgrafií spojenými.
I přesto, že autor odbyl myšlenku čarování za pomoci literatury, jedná se o knihu nesmírně čtivou.
CHARLTON, Blake. Čarotepec. Vyd. 1, Praha. Laser-books, 2015, 440 s. ISBN 978-80-7193-396-0..