Recenze: Kir Bulyčov – Osada

• 

Vytvořeno 12. 3. 2016 2:00

Autor: Jiří Lojín

V současné sci-fi dominuje dystopie, většina autorů buduje děj na troskách civilizace. Stačí s trochou přirozeného pesimismu sledovat dění ve světě a můžeme nabýt dojmu, že právě taková budoucnost nás čeká. Přečíst si román Kira Bulyčova Osada, který má podstatně jiné ražení, je proto opravdu krásné.

Čtenáři, věnující se sci-fi soustavněji, si jistě vybaví, že za dob budování socializmu – u nás a zejména v Sovětském Svazu – vypadal tento žánr trochu jinak. Tak, jak tehdejší společnost dosahovala virtuálních úspěchů v budování, a literatura socialistického realismu tento přelud podporovala, zdánlivě přizvukovala i sci-fi. Idea spravedlivé a rovnostářské společnosti cestující ke hvězdám a podmaňující si – mírově, jak jinak – cizí planety vévodila. Pamatuji si některá díla, která prakticky neměla jiný cíl. Velké množství autorů se však vymanilo z podobné rutiny a jejich díla dosáhla vysoké umělecké hodnoty, podněcující čtenáře k přemýšlení.

Kir Bulyčov, známý ruský autor sci-fi, je jedním z takových spisovatelů. Jeho román Osada vychází z předpokladu, že lidstvo spolupracuje a společnými silami dosáhlo takové technické úrovně, že může prozkoumávat planety podobné Zemi. Jedna z výprav ztroskotá, ale na nehostinné planetě dokážou přežít. Autor rozpracovává dvě nosná témata.

Tím prvním je schopnost přežití izolované skupiny lidí velmi různorodého složení. I když se vnucuje přirovnání s Robinsonem a já jsem tuto analogii naznačil v titulku článku, je koncepce bližší Tajuplnému ostrovu Julese Verna. Navíc nejde pouze o samotné přežití, ale o budoucnost lidstva, byť jen jeho malého vzorku. I v zoufalém postavení, v němž se nacházejí, učí své děti historii, chemii a další předměty, o nichž by se mohl člověk domnívat, že jsou v dané situaci naprosto zbytečné.

Tento moment propojuje první téma s druhým – zda je možné zůstat člověkem i nelidských podmínkách. Kir Bulyčov zcela správně zdůrazňuje rozdíly mezi dospělými, kteří si v sobě nesou celou řadu vzpomínek na Zemi, a dětmi, od malička se přizpůsobujícími drsné přírodě jejich dočasného nebo možná i trvalého domova.

Zkoumání mezí lidství je pro ruskou fantastiku typické, ale způsob, jakým postupuje, se diametrálně odlišuje od dystopií, které staví člověka také do mezních situací, ale jiného charakteru. V dystopiích často bojuje člověk s člověkem, jeho motivací bývá zisk nebo přežití jednoho jedince na úkor jiného. V typických ruských sci-fi minulého století bojuje člověk proti přírodě nebo vnějším okolnostem a spolupracuje v rámci skupiny či celé společnosti. Věří, že budoucnost stojí na základech konstruktivní a přirozené dohody, hybným momentem je touha poznávat, nikoliv konkurenční boj.

Osada může zaujmou široké věkové spektrum čtenářů. Samozřejmě za předpokladu, že by se mladí dokázali vymanit ze světa skřetů, kouzelníků a elfů a dokázali se nechat unést dobrodružstvím teenagerů bojujících o holý život někde na druhém konci vesmíru. Děti Dick, Mariana, Oleg a Kazik hrají v ději nejdůležitější role, bojují s přírodou, snaží se zachránit výpravu, ale také prožívají své první lásky. Dětské postavy daly autorovi mimo jiné možnost rozpracovat celou řadu charakterů i vzájemně se doplňujících dovedností, bez výjimky společnosti užitečných. Rád bych napsal, že na rozdíl od fantasy má Osada racionální jádro, avšak nedokážu jen tak zavrhnout znepokojivou myšlenku, že dystopie se v tuto chvíli zdá reálnější.

BULYČOV, Kir. Osada: v zajetí nelidského světa je nejtěžší zůstat člověkem. Vydání první. Překlad Konstantin Šindelář. V Praze: Stanislav Juhaňák - Triton, 2015. Trifid (Triton). ISBN 978-80-7387-798-9.