Recenze: Veronika Černucká – Poslední modlitba

• 

Vytvořeno 17. 3. 2016 2:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Můj nadpis je víc než troufalý! Označit takto téměř začínající českou autorku může leckoho pobouřit. Zaslouží si Veronika Černucká takové přirovnání, nebo jsem „přestřelila“?

Veronika Černucká se do podvědomí českých čtenářů dostala teprve před pár lety. Jako první jí v roce 2011 vyšla sbírka detektivních povídek Noc, kdy jsem měla zemřít. Čtenáři byla přijata více než pozitivně, a tak o rok později spatřila světlo knižního světa „první Tara“ – knížka s názvem Tajemství sedmi ještěrek, ve které se poprvé objevila oblíbená soukromá vyšetřovatelka Tara. Po ní následovaly další sbírky povídek a konečně „druhá Tara“ – Naše heslo Apokalypsa.

V únoru 2016 vydalo nakladatelství Moba zatím nejnovější detektivní román s touto svéráznou vyšetřovatelkou s názvem Poslední modlitba. Tara je požádána, aby vyšetřila vraždu novináře Vrány v klášteře v Třenově, kde mají navíc v těchto dnech probíhat slavnosti. Když přijede na místo, zjišťuje, že situace není vůbec tak jednoduchá, jak se zpočátku zdálo. Vrána coby investigativní novinář šťoural po dlouhá léta do spousty špatností a zločinů a nemilosrdně udával pachatele, které odhalil mnohdy snáze, než policie. A tak má kdekdo důvod ho nenávidět. V Třenově navíc před dvaceti lety řádil sériový vrah, kterému šel Vrána po stopě. Zjistil, o koho šlo? Je vrah stále v Třenově a dostal strach, že ho Vrána pozná?

Vedle nového zločinu Taře komplikuje vyšetřování plno místních drben, pomatená jeptiška i postižený chlapec, o kterého se v klášteře starají. Jak do toho všeho zapadá tajemný mnich Cyprián, který byl kdysi údajně za své hříchy na klášterním pozemku pohřben zaživa, a co to má společného se sektou Cypriánů, která se prý v klášteře schází?

Tara rozplétá jednu záhadu za druhou, ale dlouho je bezradná. Místo, aby se dostávala problému na kloub, motá se do toho stále víc a čtenáři s ní. Veronika Černucká opět vybrousila svůj inteligentní humor, sarkasmus a ironické poznámky, kterými příběh okořenila a udělala ho tak extra čtivým. Popisy jsou dlouhé tak akorát, aby čtenář pochopil, ale nebyl přehlcen. Místo toho příběhem hýří Tařiny úvahy a myšlenky, vtipné a trefné rozhovory a čtenář se stále víc propadá do děje.

Ať už chcete, nebo ne, po chvíli čtení si uvědomíte, že hledáte vraha spolu s Tarou a snažíte se rozplést klubko lží, kterými ji omotávají místní drbny i pachatel. I když autorka dostatečně využila potenciál vytvořit množství různorodých postav, jména se mi pletla a chvílemi jsem se musela vracet, abych věděla, o kom je řeč. Mám na mysli především obyvatele obce. 

Detektivní zápletka je vymyšlena velice pečlivě, a přestože autorka předhazuje určitá vodítka jak případ vyřešit, zcela se mi to nepodařilo. Pouze jsem si tipla vraha, ale souvislosti jsem odhadla špatně.  Příběh byl tajemný, místy mrazivý a napínavý tak, že se kniha těžko odkládala a čtenář byl nucen číst dál a dál. Jedním slovem – strhující!

Jediné, co bych autorce vytkla, je používání označení jednou sériový, podruhé masový vrah. Bylo by vhodné si tyto pojmy upřesnit a příště využít jen ten správný.

A konečně proč jsem Veroniku Černuckou v úvodu označila za novodobou českou Agathu Christie? Její styl vytváření příběhu hodně připomíná klasické detektivky této autorky. Jsou zde dobře charakterizované postavy, skvělá zápletka, trefné a svižné rozhovory a především velkolepý závěr, ve kterém si Tara pozve všechny aktéry na jedno místo, aby postupně odhalila vraha a všechny jeho činy. Vysvětlí, jak postupoval, co všechno napáchal, jak to provedl, atd. Zkrátka finále, za jaké by se nemusela stydět ani zmíněná královna detektivek.

Veronika Černucká dokázala, že se knihu od knihy zlepšuje a vybrušuje svůj styl. Proto se už nyní těším na další příběh s vyšetřovatelkou Tarou a doufám, že vyjde brzy. O tom, co autorka chystá a zda opravdu bude další „Tara“, se brzy dočtete v rozhovoru. Zatím si můžete vzít do rukou Poslední modlitbu a začíst se do jejích stránek.