Recenze: Daniel Petr – Straka na šibenici

• 

Vytvořeno 27. 3. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Dětská fantazie bývá častou příčinou strachů, někdy přerůstajících do fobií dospělých lidí. Tomáš, hrdina románu Daniela Petra Straka na šibenici, žije s otcem alkoholikem na místě, opředeném podivnými pověstmi. Následky si pak v sobě nosí celý život.

Kniha tvoří průřez nevšedním životem muže, který prožil traumatické dětství, ale díky vrozené inteligenci neskončil – jako mnoho jeho vrstevníků – ve vybydleném pohraničí, věčně pendlující mezi hospodou a frontou na příspěvky z úřadu práce. I takový život může být literárně zajímavý, ale Daniel Petr svou postavu pojal s větším rozmachem. Text rozdělil do čtyř částí a koncipoval je jako úvahy pacienta, jenž na krátkou dobu ztratil paměť. Jeho vzpomínky tak ožívají před čtenářem stejně, jako se vybavují v Tomášově hlavě. 

Je sice nepravděpodobné, že by vyvstávaly chronologicky a uspořádaně, ale při troše shovívavosti vůči uměleckému záměru může čtenář tuto koncepci přijmout a soustředit se už jen na děj a symboly, které jej provázejí. Tím nejdůležitějším symbolem je straka sedící na šibenici, výjev, kterým hlavní hrdina mimovolně testuje způsob vnímání reality, jak je naznačeno i v anotaci. Prochází celou knihou, částečně i jako cíl, k němuž musí hrdina dojít, aby našel klid a sebe sama. To, co najde ve skutečnosti, je dobře promyšlenou pointou celého textu. 

Román je psaný ich-formou, češtinou na vysoké úrovni, s níž kontrastují drastické scény, které nepřipraveného čtenáře mohou hluboce zasáhnout. V přímé řeči naopak autor dokáže vhodně použít hovorovou mluvu a v některých případech, zvlášť dojde-li na erotiku, neváhá volit lehký vulgarizmus. 

Svět, kam je děj románu zasazen, je poplatný záměru autora a zejména pointě, do které text ústí. Pídit se po důvodech, proč do nebezpečné akce jde dobrovolný hasič místo profesionála, jak v představách autora vypadá vybavení a kondice takového družstva z malého města, znamená zbytečně si upírat požitek z četby dobře koncipované knihy. 

Danielu Petrovi se rozhodně nedá upřít velká invence v oblasti popisů nejrůznějších fobií, jejich zdroje jsou dobře propracované a nemají logické trhliny. Toto téma je bezesporu dobře zvolené, umožnilo autorovi pohybovat se na samé hranici reality a zjitřené fantazie. Straka na šibenici patří mezi ty knihy, v nichž autor přijal výzvu donutit čtenáře přilnout k hrdinovi, který by mu v reálném životě beznadějně pil krev. A dokázal to, Tomáš si získává sympatie přes všechny fobie, alkoholické výstřelky i ochotu podvádět proto, aby vydělal více peněz. Autorovi ovšem nejde o to, podbízet svého hrdinu čtenáři, důležité je, aby byl Tomáš člověkem se všemi lidskými chybami, ne umělohmotný, dokonale vymodelovaný ze samého dobra. 

Straka na šibenici má potenciál zaujmout široké spektrum čtenářů, ale přitom neplout v hlavním proudu líbivé, ale málo hodnotné literatury. Postavy románu jsou různorodé, nesplývají, jejich charaktery vycházejí z prostředí, v nichž vyrůstají, ale vyvíjejí se, dospívají, ale také jaksi degenerují. A pokud by potenciální čtenář nechtěl po knize sáhnout proto, že ji považuje za nudnou a málo napínavou, musím ho vyvést z omylu. Užije si nejen scén na hranici drastičnosti, ale i záhady a téměř detektivní zápletky.