Recenze: Ransom Riggs – Sirotčinec slečny Peregrinové: Knihovna duší

• 

Vytvořeno 13. 5. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Zobrazeno: 1951

Protože před sebou máme třetí, závěrečný díl série o podivných dětech, nebude těžké na otázku odpovědět. Samozřejmě – kdo jiný, než Jacob? Jeho cesta pokračuje, začátkem třetího dílu má s sebou Emmu a mluvícího psa Addisona. Situace se jeví beznadějnou, ale jejich vůle zachránit ostatní je nezlomná.

K Sirotčinci slečny Peregrinové pro podivné děti je potřeba přistupovat jako dobrodružnému románu, který nemá větší literární ambice. Na počátku se zdálo, že originální spojení textu a fotografií vynese román o nějaký ten level výš, ale postupem času se kouzlo spojení starých snímků a mysteriózního příběhu vytratilo. Určitou vinu nese odhalení, že jde spíš o určitou formu fantasy, k němuž dojde již v prvním díle, větším problémem je však logika samotné existence fotografií. Na začátku trilogie to jsou snímky z dědovy krabice a jejich včlenění je naprosto přirozené. Ale co dál? Odkud se berou? Zatímco zpočátku je můžeme vnímat jako inspirativní, v dalších pokračováních se příběh dostává do vleku fotografií, které měl autor k dispozici, někdy je jejich včlenění trochu křečovité nebo schematické. 

Hodnotit fantasy trilogii z hlediska přísně logického ale nemá žádný smysl. Žánr, v němž se propojuje reálný svět se zázraky a nepravděpodobnými jevy, logiku nemá, zabila by základ, na němž je celý příběh postaven. 

Poslední místo, na které Jacob, Emma a Addison doputují a kde má dojít k rozuzlení děje, je pojato poměrně zdařile. Ohavné, špinavé, plné zdeptaných a ponížených lidí. Vládci, ti jsou v pozadí a zajišťují si poslušnost svých poddaných kombinací represe a jakési drogy, tedy osvědčenou metodou cukru a biče. V marasmu takové pseudospolečnosti bují sledování a udávání, jako obvykle, lidi není potřeba příliš utlačovat – stačí vytvořit příslušné podmínky a oni si peklo pro sebe vytvoří sami. 

Jak lze očekávat, ke slovu přijdou Jacobovy vrozené schopnosti, vedoucí k ochočení netvorů, ale čtenář se nemusí obávat, že by rozuzlení bylo tak jednoduché. Ransom Riggs si pro třetí díl nechal ještě několik es v rukávu. 

V závěru si autor nechal uniknout možnost zakončit příběh trochu nekonvenčně a přiklonil se k očekávanému a nekonfliktnímu rozuzlení, v němž vše vysvětluje, naznačuje směr, kterým se budou hlavní hrdinové ubírat, a otevírá si vrátka k případnému dalšímu pokračování. 

Ve světě fantasy, kde hlavní roli hrají trpaslíci, elfové a jiná havěť, působí Riggsova trilogie velmi neotřele. Zejména začátek prvního dílu navnadí tak, že nezbývá, než dovolit své zvědavosti, aby přinutila dočíst až do konce závěrečné knihy. I přes některé výhrady, které možná nejsou na místě a měly by být určeny spíše textu, aspirujícímu na vyšší uměleckou úroveň, je nutno konstatovat, že má spád, dokáže napnout a zaujmout. V rámci daného žánru, určeného mládeži, obsahuje vše, co se od něj očekává. Pro obě tyto vlastnosti Riggsovu trilogii o podivných dětech a jejich ochránkyni – slečně Peregrinové – doporučuji a dávám jí přednost před většinou obvyklých fantasy příběhů.