Recenze: Zoran Ćirić – Tajemství zmizelých rangerů

• 

Vytvořeno 21. 8. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Narazit na dobrou knihu srbského literáta je vzácnost. Ne proto, že by jich bylo málo, ale na současném knižním trhu pro ně není příliš mnoho místa a čtenáři nevědí, co jim může nabídnout autor, jehož jméno nebylo podpořeno masivní propagační kampaní. Zorana Ćiriće jsme už jednou představili v recenzi jeho románu Hobo (zde). Nyní nakladatelství Runa vydalo další autorovu knihu Tajemství zmizelých rangerů.

Sbírka povídek je, stejně jako román Hobo, opět situovaná do současného Srbska a přestože se nejedná o prvoplánově angažované texty, vystupují z nich velmi plasticky příběhy obyčejných lidí. Balkán navštívilo hodně Čechů, je to oblíbená prázdninová destinace, ale pobyt v turistických centrech ani zdaleka nemůže zprostředkovat skutečný obraz země. Nechci propagovat čtení jako náhradu za cestování, i když přijde mnohem levněji, ale způsob, jakým dobrý spisovatel dokáže čtenáři ukázat duši své krajiny, je pozoruhodný. 

První povídka Verbíři je krátkým ponorem do srbského podsvětí, ústícím do neveselé pointy. Atmosféra nočního baru přechází do zvláštní nálady večerní jízdy autem. Autor nevyužívá vyprávění, vše leží na konverzaci mezi postavami, přesto se čtenář brzy dozvídá vše podstatné. 

Stejné ladění má následující Help me make it through the night – podobné postavy, prostředí, svým způsobem i pointa. Český čtenář bude možná zaskočený tvrdostí jednání hrdinů, ale právě tím jsou charakterizovány ulice města, v nichž se příběh odehrává. Stejně jako ten první, ani v tomto autor neplýtvá slovy zbytečně, vše odhalí úsečná konverzace tří mužů.  

Naopak Ladění bas je čisté vyprávění s obrovským spádem a velkou dávkou humoru. Autor využívá ich-formu a tím, že vypravěč je také spisovatelem, vytváří dojem autobiografické reality. V této povídce vyniká vášnivá balkánská mentalita i vztahy, v nichž je důležité, kdo je kdo, hlavně kdo je větší mafián. 

V titulní povídce Tajemství zmizelých rangerů se autor prostřednictvím ich-formy převtěluje do detektiva, řešícího úmrtí, provázené nejasnými okolnostmi. I tato povídka je vyprávěná s chutí a vesele, jako kdyby autor bavil rozjařenou společnost při dobré večeři. 

Oproti lehkému a nevážnému tónu předchozích textů působí Perfektní den pro záznamník poněkud depresivně a na čtenáře může dolehnout beznaděj z osudu neznámého člověka, kterého poznáváme pouze prostřednictvím vzkazů, nahraných na jeho záznamník. Lament nad ženou ve dveřích v tomto tónu pokračuje a monolog spisovatele, který propadl alkoholu, nezavání neupřímnou sebekritikou, hrdina svůj alkoholizmus bere na lehkou váhu a omlouvá jej tak, jak to většinou takoví lidé dělají. Zpět k humoru, kořeněnému hořkostí, se autor vrací povídkou Jestli se někdy rozejdeme. Autor využívá střet dvou světů – lidí za hranou zákona a policie. Přitom není povídka koncipovaná jako konflikt dobra a zla, protože obě strany mají své dobré i špatné stránky. Zoran Ćirić vypráví z hlediska člověka, který se při setkání s policií necítí zcela volně a dokáže se do pocitů svých hrdinů dokonale vcítit. 

Nad zbývajícími dvěma povídkami se může čtenář zamyslet, ale i pousmát. Karavana statečných je monolog psychiatra, odmítajícího autora vyškrtnout z armádního seznamu, a představuje další z trefných sond do místního života. I láska má pravidla využívá jiný druh humoru. Autor předkládá příběh spisovatele, kterému chce jeho dívka zprostředkovat netradiční sexuální zážitky, inspirované jeho povídkami. Dívka zaměňuje autorskou licenci, kalkul pro lepší prodejnost knihy, za skutečný odraz zvrácených tužeb. 

Texty Zorana Ćiriće jsou spontánní a mají v sobě temperament a určitou živočišnost, vlastnosti charakteristické pro Balkán. Autor si navíc pomáhá obecným jazykem, což působí, jako kdybychom poslouchali vyprávění výborného baviče. Postavy nejsou idealizované, většinou se pohybují na hraně zákona, či dokonce za ní. Přesto nejde o lidi, které bychom dokázali odsoudit, protože většina z nich chce pouze přežít v prostředí, které není rovna ideální. 

Povídky do knihy Tajemství zmizelých rangerů vybral Jan Doležal z různých sbírek a za zmínku stojí i jeho výborný překlad, kterým dokázal vystihnout osobitý styl autorova vyprávění.