Recenze: Bengt Pohjanen – Faravidova říše

• 

Vytvořeno 27. 8. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Mýty mají v sobě cosi fascinujícího, něco, co se vymyká racionálnímu úsudku a útočí rovnou na emoce. Možná to způsobuje vědomí, že kořeny příběhu se skrývají v nedohlednu dávných časů a můžeme v nich hledat a pátrat. Kniha Faravidova říše Bengta Pohjanena je zdařilým umělým mýtem, založeným na těch skutečných.

 

Faravidova říše nevznikla jen z pouhého rozmaru autora, ani proto, aby zaujala širokou čtenářskou obec. Pro Bengta Pohjanena se největší motivací stala snaha buditelská. Na rozdíl od velkých národů, které nemusely nikdy v minulosti bojovat za svou identitu, mimo jiné určenou vlastním jazykem, vědí Češi, oč jde. Alespoň někteří. Kniha Faravidova říše je psaná jazykem meänkieli, podobným finštině, kterým mluví malá skupina obyvatel nejsevernější části Švédska v okolí Botnického zálivu. Bengt Pohjanen sice není jediným autorem, píšícím tímto jazykem, avšak patří mezi ty nejvýznamnější. 

Bengt Pohjanen je spisovatel trilingvní, vládne – kromě zmíněného jazyka meänkieli – také švédštinou a finštinou. Autorův vztah k místu, jehož jazyk se snaží chránit, charakterizuje to, že Botnický záliv se finsky nazývá Pohjanmaa. 

Faravidova říše je koncipovaná jako severský epos, popisující putování hlavního hrdiny Ingvara, jeho formování a konečné zasvěcení. V této oblasti je možno označit Ingvarovu postavu za archetyp. Pohjanenův hrdina prochází dokonce dvěma zasvěceními. Přijímá křest a jméno Ingvar se mění na Ondřeje, posléze nalézá království svých předků a mění se na Faravida II. Transformace je provázena putováním, hrdinové eposů nevyspívají prostřednictvím studia knih, musejí poznávat život a svět. Proto se i Ingvar musí rozloučit s krajem, v němž vyrůstal. Jeho pouť nemá konkrétní cíl, nechává se unášet náhodou.

Stejně jako Ingvar cestuje, nalézá a postupně přijímá jednotlivé střípky zasvěcení, prochází knihou i víra v různých podobách. V tom se odráží proces, jakým bylo původní pohanství pomalu vytlačováno křesťanstvím, a také jak si lidé nové náboženství přizpůsobovali svým zvyklostem. Dodnes nacházíme v křesťanských svátcích dávně stopy víry předků, což ale také svědčí o schopnosti křesťanství ustoupit v zájmu evangelizace i v podstatných detailech.

Pohjanenovi se podařilo dokonale vystihnout nejen tón severského eposu, ale i jeho další atributy. Vkládá do něj čaroděje i hrdinské činy mladého hrdiny. Přitom z něj nedělá neohroženého a statečného reka, často píše o jeho pochybnostech a strachu, přesto se ve vypjatých chvílích vzmuží. Často mu ale pomůže náhoda, která je však spíše interpretovaná jako osud. Ano, staré i moderní pojetí hrdinů nepřipouštějí náhodu, pouze osud a předurčení.

Děj knihy je zasazen do 11. století, do oblasti, o níž náš dějepis příliš nemluví. Proto je velmi zajímavý autorův doslov, který alespoň částečně dá obsah knihy do historického a místního kontextu. Užitečná je také závěrečná poznámku překladatele Michala Kováře Bengt Pohjanen a staronový národ Severu. Je dobře, že kniha našla překladatele, který se v problematice dobře orientuje, protože jedině tak může být překladatelská práce smysluplná. Domnívám se však, že v jiném případě by české vydání vůbec nevzniklo.