Recenze: František Uher

• 

Vytvořeno 11. 11. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

Poněkud poetický titul knihy Františka Uhra Ofélie bez leknínů slávy ničím nenaznačuje, že se pod ním skrývá detektivka. Ale kdo práci tohoto autora zná, jistě nezaváhá a pozná, že na obálce, zobrazující idylickou krajinku rybníku obklopeného stromy, se skrývá nějaká ta mrtvola.

V tomto případě jde o mrtvolu mladé ženy, kterou nalezne profesor ve výslužbě Rosůlek při jedné ze svých pravidelných procházek lesem. A jeho věta, tvořící název knihy, se stala první drobnou zápletkou, nejprve evokující dílo Konstantina Biebla, později jméno oběti. A ne oběti poslední, to snad mohu prozradit.

Ofélie bez leknínů slávy je klasická detektivka. Bez zbytečných odboček a rozmělňování děje líčením psychických útrap osamělého detektiva, rozervaného rozvodem a nemírným požíváním alkoholu. Hodně autorů jde touto cestou a spoléhá na to, že kontroverzní postava hlavního hrdiny odvede pozornost a nebude se potřeba věnovat popisu policejní práce. Už v recenzi na předchozí knihu Františka Uhra Dravec jsem zmiňoval, že autor čtenáře příliš neseznamuje se soukromím svých detektivů, platí to v případě Ofélie. To ovšem ladí s celkovou koncepcí jeho knih. I když se příběhy odehrávají na stejných místech a řeší je stejní policisté, jsou jednotlivé knihy uzavřené a nenavazují na sebe. Čtenář může sáhnout po kterékoliv z nich, aniž by měl pocit, že o něco přišel nebo nerozumí něčemu, co vychází z předchozího děje. V tomto případě se autor navíc rozhodl, že hned na začátku policisty přehledně a systematicky představí. Policistů je poměrně dost a čtenář se pak v nich mnohem lépe orientuje.

František Uher ve svých knihách jde s dobou a respektuje všechny atributy současnosti, ať už jde o zločiny, nebo techniku, kterou lidé běžně používají. Proto se v dialozích objevují zmínky o migrantech, více či méně úspěšní podnikatelé, osobní strážci i zcela prozaické pašování. 

V Uhrově textu je jasně rozeznatelná autorova záliba v aforismech, vytvořil jich už celou řadu. A tak se s nimi setkáme v podání detektivů i dalších postav. Některé dialogy jsou více pronášeny ústy autora, ne ústy jeho postav. Jazyk postav je trochu problémem, zejména proto, že jich v knize vystupuje velmi mnoho. Tak jak se vyšetřování odvíjí, setkávají se policisté s různými svědky, hovoří s nimi nebo je vyslýchají. Tito lidé se objeví třeba jen v průběhu jednoho odstavce a zápětí mizí. Věta, kterou pronesou je většinou důležitá, protože autor ctí pravidla žánru a nikdy nehraje se čtenářem falešnou hru.

Ofélie bez leknínů slávy je klasická detektivka, poctivě napsaná zkušeným autorem. Jde o odpočinkové čtení, které si s sebou bereme na dovolenou nebo na večerní čtení. Přestože se do ní promítají reálné problémy a zločiny, které se staly nebo mohou stát, v žádném případě nejde o depresivní četbu. Česká škola detektivky se nezapře. A je to dobrá škola. Jejím primárním účelem je provádět čtenáře pátráním po pachateli zločinu a ne ho šokovat a znechucovat. Je zajímavé, že i když by bylo velmi lákavé a snad i jednoduché svézt se na vlně obliby drsných severských kriminálních románů, nepokouší se o to mnoho autorů. Snad by i takový styl implementovaný do českých a moravských krajin působil nepatřičně.

Inspektoři Čemus, Plevák a Just, nadporučík Slámová, podporučík Kmoch, kteří se jednoho podzimního dne setkali u rybníku Leknín, aby začali vyšetřovat jednu vraždu, jsou čeští policisté, kteří nikdy nebudou podávat nadlidské výkony, nejsou nezranitelní ani nesmrtelní a jejich práce s sebou nese svá rizika. V tomto ohledu jsou hrdinové Františka Uhra reální a uvěřitelní.

Název: Ofélie bez leknínů slávy
Autor: František Uher
Nakladatel: Akcent
ISBN: 978-80-7497-145-7
Stran 288
Rok vydání: 2016 
Vydání 1.