Recenze: Jana Richterová – Zahrada – Velmistr

• 

Vytvořeno 9. 1. 2017 1:00

Autor: Jiří Lojín

Po roce ke čtenářům přichází další díl ságy Jany Richterové Zahrada, jehož název zní Velmistr. Mělo by se jednat o část předposlední, i když náznaky dávají tušit, že poslední díl se nakonec rozroste o ještě jeden. Spekulovat o tom je však předčasné, kniha Zahrada – Hostina bude pravděpodobně k mání až za dva roky.

Začátek knihy se věnuje spletitým vztahům mezi jednotlivými členy skupinky, soustředěné kolem kanceláře Abak, jejichž duchovním rádcem je Michal Zahradník. Absurdní propletence, jichž jsme byli svědky v předchozích dílech, se konečně trochu stabilizují, i když manželství Mary a Nikolaje se od samotného počátku neodvíjí ani šťastně, ani normálně. Nikolaj, jak autorka zdůrazňuje, disponuje komplikovanou ruskou povahou, lze tedy jeho neracionální chování akceptovat. I to, jak se odráží v Mařině jednání.

Bludný kruh života v malém izolovaném společenství naruší ve čtvrtém díle další tři postavy. Čtenář po přečtení tří dílů má už o protagonistech jasnou představu a na příchod dalších je ta pravá doba. Na scéně se objevuje Karin, Nina a hlavně Áron. Karin a Nina fungují jako pokušitelky mužů z Abaku, které autorka vybavila velkým samčím kouzlem a nepatrnou odolností proti svodům něžného pohlaví.  

Jak naznačuje název knihy, může čtenář očekávat příchod Velmistra Komendy a není třeba velkého důvtipu, aby hned zpočátku pochopil, že jím je Áron. Jeho postava potvrzuje pravidlo, že záporáci jsou literárně zajímavější, než postavy kladné. Autorka má široké pole k rozehrání všech možných situací, v nichž se projevují jemné nuance Áronova jednání, podpořené jeho zvláštní filozofií, na jejíž formování měl stovky let. 

Áron a Michal jsou protipóly, ale jejich diferenciace nemá ostré hranice. Michal, stojící na kladné ose, nemá mnoho možností fungovat v celém spektru chování, které obvykle označujeme jako dobro a zlo, přesto i jemu autorka dokázala vdechnout lidské emoce i lidské chyby. Ve čtvrtém dílu musí bojovat a přijmout dokonce i slabost. Áron disponuje větší volností. Dokonce tak velkou, že může bez uzardění tvrdit, že zájmy Komendy se kryjí se zájmy Michalovými. V tradičním pojetí literatury se málokdy spekuluje o úloze zla jako pozitivního činitele. Přesto je peklo vnímáno jako trest pro hříšníky a bez jejich potrestání by spravedlnost dostávala na frak.

Áronova postava tak nádherně otvírá cestu úvahám, zda můžeme považovat ďábla za reprezentanta zla, pokud je to právě on, který by je měl trestat. Jana Richterová samozřejmě připomíná lži a manipulaci, používanou peklem, která k takovým závěrům může vést, ale zároveň staví i Michala do situace, kdy nemůže být zcela upřímný. Autorka nevidí svět dobra a zla černobíle a ploše, poctivě uvažuje, dokáže spekulovat a vytvářet různé varianty, podložené dobře rozmyšleným řetězem příčin a následků.

Přítomnost dvou nových ženských postav dává tušit, že jsme na prahu dalších vztahových propletenců. Někteří čtenáři se na ně určitě těší, jiní se jich obávají. Nelze se zavděčit všem a pro autora je snaha zavděčit se velmi nebezpečná a může vést, obrazně řečeno, do pekla, i když do jiného, než kterému slouží Áron.

Jak jsem se zmínil v úvodu, mezi čtvrtým a pátým dílem možná uplynou dva roky, čtenáři, sžití se Zahradou už po několik let, se budou muset obrnit trpělivostí a autorka doufat, že s příběhem neztratí kontakt. To je slabé místo rozsáhlých románových x-logií (nevím, zda Zahrada bude pentalogií či heptalogií), ale zároveň i její velká síla.