
Slovo pravda je jedno z těch, o němž se vede nejvíce sporů a diskuzí. Prochází filozofickými systémy, nejvyššími patry politiky, ve jménu pravdy se poperou štamgasti u piva a přou se o ni i malé děti. Právě toto velmi frekventované a sporné slovo se objevilo v názvu nejnovější knihy Mariusze Szczygieła Projekt: pravda.
Spisovatel a žurnalista Mariusz Szczygieł má k naší zemi velmi dobrý vztah a není tedy žádným překvapením, že v nakladatelství Dokořán a Máj vyšel český překlad knihy ve stejném roce jako v polském vydavatelství Dowody na Istnienie. Čtenáři si určitě pamatují předchozí úspěšné autorovy knihy, například Udělej si ráj, Gottland nebo Libůstka. Jeho texty se vždy věnují lidem. Slavným, i těm docela obyčejným. Autor sám sebe nazývá reportérem, ale události mají pro něj – alespoň ve zmíněných knihách – význam sekundární, a pokud se ocitají v jeho zorném poli, vidí je prostřednictvím člověka, jednotlivce.
Mariusz Szczygieł samozřejmě není tak pošetilý, aby si nárokoval umění definovat jednoduchou odpověď na otázku, co je to pravda a jaká je. Dostatečně o tom vypovídá motto celé knihy, jehož autorem je Andrzej Bobkowski: Žijeme s cukrátky hotových odpovědí na všechno, rozhazovaných mezi ohlupený dav. (Str. 5) Mariusz Szczygieł nemá ambice zařadit se k oněm rozhazovačům, proto pravdu nevyslovuje, ale hledá. Navíc od začátku pracuje s předpokladem, že pravd je tolik, kolik lidí.
Projekt: pravda je rozdělen do dvou nesouměrných částí. První, kratší, obsahuje texty, v nichž se zamýšlí nad setkáním a rozhovory s různými lidmi nebo s autory prostřednictvím jejich tvorby. Přitom se dostává do nebezpečné blízkosti vyslovení nějaké své pravdy, konečný verdikt však naštěstí vždy zůstane někde ve vzduchoprázdnu.
Druhá, podstatnější část se věnuje pravdám lidí, které autor oslovil. Pro člověka, na něhož autor zčistajasna zaútočí (přeháním) otázkou: Jaká je vaše pravda, není jednoduché vymyslet odpověď, na kterou by ze zpětného pohledu byl hrdý, zdá se však, že díky reportérskému nadání se vždy podařilo autorovi smysluplné odpovědi z lidí vyloudit. Je však potřeba přiblížit, o jaké pravdy jde. To slovo v sobě nese něco definitivního a absolutního, ale v kontextu knihy je takovým způsobem chápat nemůžeme. Lidé spíš jednou větou shrnují zkušenosti, které je výrazně zasáhly.
Mariusz Szczygieł oslovil různé lidi, s některými se setkal osobně, jiní mu napsali. Materiál k článkům si přivezl i z cest, proto se s ním může čtenář podívat do Londýna, Paříže, New Yorku, Barmy či Laosu. Čechy samozřejmě nevynechal ani v tomto případě. V kapitole Pravda člověka samolibého představuje Petra Měrku, autora knihy Hitler se na vás usmívá, našeho občasného redakčního kolegy. Zvědavé otázce neunikli ani lidé, s nimiž se setkal náhodou, jako je třeba pokladní, společnice u stolku v kavárně, taxikář. Čtenář, který Mariusze Szczygiełe nezná, by si myslel, že taková setkání si musel vymyslet, ale proti tomu by se autor určitě velmi rozhodně ohradil.
Projekt: pravda hodně vychází z polské kultury a v knize narážíme na jména, které nejsou v našem prostředí příliš známá. Naopak pro Poláky budou méně známá jména česká. Ale od všech jmen je možné se zcela oprostit. Můžeme si položit otázku, zda má pravda mediálně známého člověka větší cenu, než úplně neznámého. Jestli je pravdivější. Samozřejmě, že není. A právě to je na knize sympatické. Autor nikoho neglorifikuje a zajímavý pro něj není konkrétní člověk, jehož jménu by mohlo zvýšit náklad knihy, ale myšlenka, která byla vyslovena.