Recenze: Carol M. Cramová – Toskánské věže

• 

Vytvořeno 9. 4. 2017 1:00

Autor: Sabina Huřťáková Hašková

Toskánsko, krajina prohřátá sluncem a vzduch vonící barvami. To všechno je atmosféra, kterou dokáže navodit nový historický román, vydaný v únoru nakladatelstvím Jota. Román už díky svému nádhernému přebalu slibuje skvělý čtenářský zážitek. To by však nesmělo být zvláštního překladu, který text spíše kazí…

Carol M. Cramová je kanadská autorka, která se odvážně pustila do historického románu z raně renesanční Itálie. Svůj příběh zasadila do San Giminana, malého městečka obehnaného hradbami a pyšnícího se svými věžemi, a do města mnohem většího a proslulejšího, již ve zmiňované době se chlubícího mnoha umělci i zvláštním náměstím – do Sieny. Na to, že se nejedná o rodilou Italku, dokázala ducha Toskánska vystihnout s neuvěřitelným citem, a co musím vyzdvihnout ještě víc, je její pochopení italského malířského umění. Ale nepředbíhejme…

Hlavní hrdinkou románu je Sofia. Mladá žena provdaná za zhýralého, nepříliš úspěšného obchodníka, do kterého byla kdysi zamilovaná. Sňatek z lásky se ale brzy proměnil v utrpení a mladá žena před choutkami svého chotě utíkala do věže, aby malovala obrazy pro dílnu svého otce, známého malíře Barducciho. Když je otec zabit během vendetty dvou velkých rodů, rozhodne se Sofia naložit se svým životem zcela jinak. Uprchne od manžela, aby se převlékla za chlapce a stala se učedníkem v jedné ze sienských malířských dílen, v dílně otcova přítele a kolegy. Jenže ani to není řešení. Sofia se nemůže za chlapce vydávat navždy. Obzvlášť, když se zamiluje do syna patrona, který s ní tráví stále více času. Prokoukl snad její převlečení

Autorka projevila nejen skvělou znalost historické doby, ale především ukázala, že se studiu pozdně středověkého a raně renesančního umění v Itálii věnovala opravdu pečlivě. Vložila totiž do rukou Sofie to, co se tehdy teprve začínalo rodit. Ploché obrazy se strnulými postavami bez výrazu, které jeden malíř kopíroval od druhého, začala Sofia malovat po svém. Nedívala se jen na díla mistrů. Dívala se především kolem sebe. Malovala to, co vidí na vlastní oči, a to, co cítí ve své duši. Její madony tak získaly na lidskosti, byly něžné, mateřské i silné zároveň. Měly v sobě něžnost ženství a nevinnosti, ale také sílu mateřství. Sofia pochopila, co dosavadním dílům chybí, a díky tomu se její obrazy staly tak oblíbené a žádané. Bohužel doplácela na tehdejší zákony. Jako žena se nesměla ke svým dílům hlásit. Žena mohla být tehdy jen dcerou, manželkou a matkou. Nikoli slavnou malířkou.

To všechno autorka perfektně vystihla a vytvořila silný a poutavý příběh, ve kterém se dozvíme zároveň mnohé o Toskánsku ve 14. století, o zvycích, každodenním žití, o zákonech a manželství, o tom, jak vzniká takový obraz po technické stránce, jak se připravuje deska pro malbu, atd. Mohlo by se zdát, že při tom všem bude kniha nudná a přehnaně zahuštěná popisností. Opak je však pravdou. Autorka vše dávkovala velmi citlivě, příběh prokládala přímou řečí, v kapitolách zachycovala jen to podstatné, nic mi nepřišlo zbytečné. Až na doslov. Ale o tom později.

Co mi však na knížce hodně vadilo, byla forma textu. Ráda bych napsala, že byla psána er-formou. Bohužel se v textu tu a tam objevovaly zcela bez varování jakési myšlenky či úvahy hlavní hrdinky, které byly samozřejmě psány ich-formou a zcela zapletené do ostatního textu. Proto jsme o Sofii chvíli četli v er-formě a vzápětí sledovali její osobní úvahu a nevěděli, proč to tak je. Jelikož jsem na tuto divokou verzi textu narazila už u dvou historických románů a pouze z nakladatelství Jota, zjistila jsem, že všechny má na svědomí jedna překladatelka – Ina Leckie. A tak se ptám – kde je chyba? Není to nakonec nějaký podivný pokus překladatelky? A proč to dělá? Kniha je pak zbytečně chaotická a mate čtenáře. Když už osobní úvahy, pak psané kurzívou. Jenže to by se zase tloukly s textem, který je v knize opravdu psaný kurzívou a v němž Sofia vzpomíná na svou minulost. Tyto vzpomínky jsou do textu vkládány zcela úmyslně autorkou a doplňují vždy nějakým poučením to, co právě Sofia prožívá. Vzpomíná tam totiž nejčastěji na otce a na to, jak jí předával svá moudra. Bohužel Jota si nebyla schopna pohlídat ani to, aby tyto vzpomínky byly správně kurzívou označeny od začátku, a tak na několika místech kurzíva začíná až třeba ve druhé větě. Vedle toho jsou v textu překlepy a navíc… Copak je to asi „hadra“? Podle významu ve větách soudím, že toto nespisovné slovo mělo vyjadřovat „hadr“. Tedy kus látky, do kterého se chudí oblékali nebo se do něj něco balilo. V tom případě byli odění do hadrů, nikoli do hader. Možná by to chtělo paní překladatelku naučit česky.

Poslední, k čemu bych se ráda vyjádřila, je doslov. Po zbytečně rychle vyřešeném závěru totiž autorka skočila rovnou do 21. století, aby nás narychlo seznámila s těhotnou ženou, která právě vydražila jeden z obrazů malovaných Sofií. Žena se usadila poblíž San Giminana, aby zde začala nový život. A já marně přemýšlím, co chtěla autorka tímto doslovem říct… Podle mě je naprosto zbytečný. Byla bych raději, kdyby se víc věnovala závěru celého příběhu, než aby přidávala takový doslov.

Když pominu způsob, jakým byla tato kniha přeložena, a chyby a překlepy v textu, jedná se o nádherný historický román. Čtenář by neměl očekávat přehnanou romantiku. I když se v něm vyskytuje láska, je to především perfektní vystižení tehdejší doby. Drsné a nevlídné především pro děti a ženy.