Recenze: Robert M. Lindner – Padesát minut

• 

Vytvořeno 19. 4. 2017 1:00

Autor: Alena Lochmannová

Lidská psychika je jen velmi těžko pochopitelná, je nevyzpytatelná a natolik nečitelná, že nalézt cestu do středu jedincovi duše a zpět bývá velmi obtížné. Kolik úsilí to obnáší a jaká nebezpečí na této trnité cestě čekají na byť zkušeného psychoanalytika, přibližuje ve své knize Padesát minut americký spisovatel, psycholog, vězeňský psychiatr a psychoanalytik Robert M. Lindner.

Název knihy Padesát minut odkazuje k padesátiminutové délce terapeutického sezení pacienta s jeho psychoanalytikem. Život autora knihy, Roberta M. Lindnera, sestával z řady takových padesátiminutovek, přičemž některé z nich se mu vryly do paměti trvale, některé zanechaly jen prchavou stopu. Autor vybral příběhy pěti svých pacientů, aby se se čtenáři podělil o část zkušeností a zážitků ze své terapeutické praxe, neboť sám považuje povolání psychoanalytika za jedno z nejpodivuhodnějších, s čímž po přečtení knihy nelze jinak než souhlasit. 

Čtenář se tak postupně seznamuje s Charlesem, který brutálně zavraždil mladou dívku, která náhodně zazvonila u jeho dveří, s Macem, zarytým komunistou, kterého jeho strana dovedla až k impotenci a on stál před volbou mezi životem zdravého jedince a ideologií, na které vystavěl základ svého vlastního já. Autor vzpomíná skrze stránky své knihy na Lauru trpící zvrácenou chutí k jídlu, kterou kompenzovala touhu po otci, kterého postrádala, na Antona, fašistu a někoho, o kom by bylo bezpochyby možné prohlásit, že se jedná o psychopata, který trpěl patologickou chutí ovládat druhé, a též na Kirka, mladého vědce, jehož traumata z dětství dovedla až na cestu neuvěřitelné fantazie, které sám autor – psychoanalytik posléze do jisté míry podlehl, což vedlo až k bodu, kdy si pacient a psychoanalytik vyměnili role.

Vedle fascinujících psychotických příběhů a případů, které Lindner v Padesáti minutách popisuje, je kniha současně jakýmsi exkurzem do spletitosti lidské duše. Čtenář dostává možnost nahlédnout takříkajíc za oponu a přesvědčit se o tom, že každý problém, byť problém natolik abstraktní, jako je problém duševní, má svoji příčinu, která je současně zdrojem uzdravení. 

Značnou devizou knihy je skutečnost, že jednotlivé příběhy jsou popisovány srozumitelně, čtivě, bez zbytečných odborností. Autor přibližuje své myšlenky profesionála, ale zároveň na každou jednotlivou situaci nahlíží z pohledu člověka, který vybočuje ze zažité praxe a který je přesvědčen o tom, že ne každá porucha má svoji pojmenovanou léčbu. Nebojí se tak alternativních přístupů, které čtenáři ozřejmuje. Nejzajímavější na tom všem však zůstávají příběhy jeho pacientů. Nejednomu čtenáři zatrne při čtení krutého osudu Charlese, který strávil svůj život po dětských domovech, a především nad krutostí, která tyto domovy ve své době prostupovala. A málokdo dokáže zůstat emocionálně plochý a imunní vůči nezájmu matky o mladého nadaného Kirka, který byl od dětských let vystaven sexuálními zneužívání, což se dále odrazilo do jeho dospělého života útěkem do světa fantazií. A čtenář nemusí být ani příliš empatický, aby pochopil, že soudit složité povahy bez znalosti jejich životní historie je až kacířsky odvážné. 

I přes řekněme populárně-naučné zaměření knihy se rozhodně nebudete nudit. Na rozdíl od jiné částečně odborně laděné literatury je knihy Padesát minut především o vhledu a porozumění, o lidskosti a tenké hranici mezi normálností a nenormálností a kdo ví, třeba se mnohý čtenář v určitých aspektech pacientovi duše sám najde. 

Ukázka z knihy: 
Pro studium a pozorování psychopata neexistuje lepší místo než věznice. V mikrokosmu ohraničeném čtyřmi mohutnými zdmi, v situaci, kde nezůstanou nepovšimnuty ani ty nejmenší aktivity, tady vyjde v jasném detailu najevo, kdo je a co dělá. Také jeho působení na druhé je tady zřetelnější než venku na svobodě a samotná povaha uvalených omezení jeho základní vzorce zesiluje. Ve vězení padají masky, které si psychopatie navléká, stírají se zbytečné rozdíly, které ve světě na svobodě lidi oddělují nebo třídí, a zbylý sediment je ryzím materiálem, prvotní rudou, která nevyžaduje užití pomocných postupů diagnostické chemie k odhalení toho, co je člověk zač. 
Antona jsem poznal ve Federální věznici v Lewisburgu v Pensylvánii. Slýchal jsem o něm, viděl jeho jméno a fotografii v novinách už několik let před naším setkáním. Věděl jsem o něm, že je jedním z tak zvaných führerů ze škarpy, které vynesly do popředí nepokoje třicátých let, a v tu dobu jsem si nad jeho typem lidí mohl jedině zoufat a cítit bezmocnou zlost, že je jim dovoleno, aby své shnilé plody prodávali. Proto mě potěšilo, když jsem se dozvěděl, že Antona posílají do vězení. (Str. 168)