Recenze: Mariana Enriquezová – Co nám oheň vzal

• 

Vytvořeno 30. 4. 2017 2:00

Autor: Marie Svobodová

Ulice poseté oltáři prapodivných svatých a světýlky svíček. Řeka, která pod nánosem odpadků již docela umřela. Strašlivé zločiny jako součást každodenní reality. Nádech tajemna až nadpřirozena. Lidé, objevující se a mizící navzdory přírodním zákonům… Takové je Buenos Aires v knize Mariany Enriquezové Co nám oheň vzal. Buenos Aires – město tisíce záhad.

 

V knize povídek Co nám oheň vzal vypráví autorka příběhy, které spojuje město Buenos Aires. Ze začátku mi tudíž trochu evokovala Dubliňany Jamese Joyce, který ale někdejší společnost ostře kritizoval, narozdíl od Enriquezové, u níž je naprosto zřejmé, že má Buenos Aires velmi ráda a přirostlo jí k srdci.

Nejsou to však turistické destinace, co autorku zajímá, nýbrž pochybné a nebezpečné čtvrti a jejich tmavá a nebezpečná zákoutí. Člověk nikdy neví, co se tam může stát, obyčejný všední den se může během jediného okamžiku zvrtnout v boj o život. Předzvěst něčeho špatného jako by visela ve vzduchu.

Není potom divu, že postavy zasazené do tohoto prostředí mají obvykle psychopatické sklony, které jen čekají na příležitost dostat se na povrch. Hlavní hrdinky nebývají pouze psychicky nevyrovnané, v jejich hlavě je skutečně něco špatně. A potom je tady několik dívek, které se zdají být „normální“. Je to však v takovém prostředí možné? A pokud ano, nepodlehnou nakonec stejně tlaku okolí? V knize není jediná povídka, kterou by vyprávěl muž, což čtenáře přivádí k otázce, do jaké míry je kniha autobiografická. Odpověď ale nezíská.

Ten den, kdy jsem knihu dočetla, jsem šla spát později než obvykle. Seděla jsem u počítače a googlovala – nejdříve na anglických, potom na španělských stránkách – informace o poslední povídce. Nakolik mohla být pravdivá a co si autorka domyslela? Hrozně mě frustroval fakt, že to zřejmě nikdy nebudu vědět s jistotou, a zároveň jsem obdivovala geniální uspořádání knihy, které mě do tohoto bodu dostalo. Ze začátku je v knize několik nevýrazných povídek (až jsem ji na chvíli chtěla odložit). Všechno to ale začíná povídkou o Ušatém skrčkovi, která není žádnou legendou, jak mi potvrdil google, nýbrž pravdivým příběhem. A od té doby už čtenáři nedá, aby se nezamyslel nad tím, co všechno může být ještě pravda.

Autorka neuvěřitelně dovedně balancuje na tenké hranici mezi iluzí a realitou, mezi uvěřitelností a neuvěřitelností. Vykresluje Argentinu jako svět velice vzdálený tomu našemu – kdo ví, co všechno se v něm může stát? A nakonec v poslední povídce Co nám oheň vzal mě dokonale zmátla. Jedna její polovina se ukázala být děsivou pravdou a o druhé jsem nikde nenašla ani zmínku – psalo by se ale o takových věcech vážně na internetu? A kdyby nikdy nebyla ničeho takového svědkem, dokázala by si autorka něco takového vymyslet? Už dlouho jsem u žádné knihy tolik netoužila potkat se s jejím autorem.

Měla jsem pocit, že pronikám do zcela nové, neprobádané oblasti, ve které se může stát cokoli. Byl to na jednu stranu úplně jiný svět a na druhou stranu tentýž, ve kterém žiju já. Nemluvě o tom, že jsem o návštěvě Buenos Aires vždycky snila. To ve mně vyvolávalo pocit nejistoty a napětí a ten mě nutil číst dál a objevovat nové a nové záhady. Kdybych se s autorkou setkala, zeptala bych se jí na tisíce věcí, spousty malých drobností, které mě při čtení zaujaly a nedaly mi spát. A zároveň bych složila poklonu jejímu talentu psát. K jednotlivým povídkám bych určitě měla své výhrady, samostatně vlastně nejsou nic moc zvláštního. Dovedně poskládané do jednoho celku však tvoří jedinečnou knihu, která na mě udělala skutečně dojem a kterou vřele doporučuji.